Ne vždy se divákovi ČT poštěstí, aby narazil na opravdu zajímavý a smysluplný pořad, který přináší novou a zásadní informaci či vrhá světlo na jistou část reality, která je stále zahalena rouškou nejasnosti a je u nás tabuizována.

V pátek 25. února večer jsem na programu ČT 2 shlédla britský dokument irského režiséra Leo Regana s názvem 100% bílý. Formou rozhovorů v něm přibližuje život a názory tří členů gangu neonacistických skinheadů, kteří si říkají 100% White. Film dává divákovi možnost, aby nahlédl do násilných, duševně nezdravých životů, rozvrácených rodin i pohnutého dětství extrémistů, které si před šestnácti lety Leo Regan vytipoval, průběžně fotografoval a v roce 1999 s nimi strávil 12 měsíců.
Druhý, opět britský dokumentární film, odvysílala (1. března) ČT 2 pod názvem V převlečení za policistu. Reportér BBC, který chtěl zjistit, zda jsou tvrzení o rasové nesnášenlivosti u britské policie pravdivá, v něm vystupuje jako strážník. Skrytou kamerou točil po několik měsíců své kolegy-policisty i své instruktory v nejrůznějších situacích. Mnohdy, zejména v soukromí, vyslovují rasistické názory a nesnášenlivé postoje k nejrůznějším etnickým menšinám, k nimž by se neznali ze strachu z toho, že by byli pro své rasistické přesvědčení vyloučeni z kurzu. A nešlo pouze o slova, ale i o konkrétní činy – od pokutování Asiatů za přestupky, které „bílým“ ve většině případů procházejí, až po rasově motivovanou šikanu nebílého kolegy, který posléze za nevyjasněných okolností odešel.
Ptám se sama sebe, proč jsem zatím neviděla žádné podobné dokumentární filmy z české provenience. Skinheadů je v ČR více, než je zdrávo, a ani rasistických postojů se nevyskytuje pomálu. Možná by stálo za to podniknout sondu do chování českých policistů a dočkali bychom se ještě více šokujících odhalení než reportér BBC. Naopak! Na českých televizních obrazovkách vládne image i diktát ex-skinheadů, jako je Daniel Landa, hudebník, zpěvák, textař a skladatel, či David Matásek, bývalý kytarista a současná seriálová hvězda největší české komerční televize. Na prstech jedné ruky by bylo možné spočítat iniciativy na potírání extremistických či neonacistických hnutí. Vezměme si kupříkladu případ brutálního napadení manželů Žigových, jehož se dopustili tři v městě Jeseníku již „proslulí“ skinheadi. Protože tresty, kterými je soud potrestal, jsou víceméně směšné a po posledním stání byl případ odročen na dobu neurčitou, pachatelé z toho vyšli bez jakékoli společenské stigmatizace a na jejich trestný čin už se mezi lidmi pomalu zapomnělo. Pokud u nás budou mít duševně nemocní lidé, jako jsou příslušníci hnutí skinheads, prostor pro to, aby vyslovovali své nesnášenlivé postoje, je čas se k tomuto postavit čelem. Byť by se jednalo o dokumentární film. Oba zmíněné dokumenty se dočkaly významných domácích i zahraničních ocenění.

Jana Kabeláčová