Vláda nedávno projednávala v tomto listě jinde zmíněnou zprávu, která byla zpracována kanceláří Rady vlády pro záležitosti romské komunity.
Protože zpráva nebyla připomínkována, což považuji za zásadní nedostatek, dovolím si nyní vznést několik podotknutí a výhrad.
Zpráva se zabývá téměř výhradně sociální situací Romů a jejich vylučováním z jiných oblastí a sfér života společnosti. Popis této situace je podrobný a vystihuje reálnou situaci přesně.

Velmi malý prostor je věnován kultuře a rozvoji jazyka. Jde o oblast, kterou lze s velkou dávkou fantazie vzdáleně přirovnat k posilování identity Romů. Z dalších poznámek v textu, které jsou velmi opatrně formulovány, nelze usoudit, jaká je skutečná oficiální politika integrace Romů a jakou roli v ní hraje identita. Uváděné zdroje (např. práce Jakoubka a Hirta z plzeňské Západočeské univerzity, zatímco jiní význační autoři – romisté – uváděni nejsou) svědčí o tom, že program identity Romů jako součásti realizace politiky integrace nepokládají autoři za významný. To vzbuzuje při nejmenším rozpaky.
Připomínám, že teorie těchto „vědců“ (Západočeská univerzita) se snaží prosadit prostorově i obsahově omezené výzkumy – většinou z romských osad na Slovensku – na Českou republiku a vytváří naprosto neudržitelné konstrukce a scestné závěry. Nelze aplikovat vědecký výzkum (i kdyby byl prokazatelně dobrý a správný, což není případ „vědců“ ze Západočeské univerzity) bezhlavě do života společnosti, kde existují daleko složitější vztahy.
Není pravda, jak řekl Petr Frišman na adresu Romano voďi, že Hirt nepopírá existenci Romů. Popírá, byť nikoliv ve smyslu fyzickém, nýbrž ve smyslu existence skupiny, která není schopna chovat se občansky. To je ovšem ještě horší, než kdyby popření bylo v kategorii fyzické. Lze to interpretovat tak, že Romové jsou jen patologická skupina bez vlastní schopnosti přijímat občanské principy chování. Přijmout podobnou myšlenku znamená vrátit se do hluboké totality 50. let! Tak to teda ne! (Vycházím z toho, co je uvedeno v knize Romské osady v kulturologické perspektivě.)
Absence jasného názoru se nepříznivě projevuje i v legislativě, viz např. školský zákon a zákon o pedagogických pracovnících nebo zákon č. 261/2001 Sb. o odškodnění ukrývaných za 2. světové války z rasových důvodů.
Už čekám jen na moment, kdy se ve zprávě objeví, že prosazování identity bylo příčinou neúspěchu naplnění programu vzestupu Romů. To je také jeden ze závěrů kulturních antropologů v Plzni.
A jiné neudržitelné nesmysly!
Jestliže je už jednou Romům přiznáno v Ústavě právo národnostní menšiny, pak by tento fakt měl být brán v úvahu i při programech integrace Romů do společnosti.
Je-li tak závažná věc spíše zamlžována (a to kanceláří Rady, při čemž Rada sama několikráte řekla své jasné slovo k programu integrace Romů do společnosti a v něm potvrdila důležité místo identitě), pak je při nejmenším zarážející, že zpráva to náležitě nepopisuje.
V části zprávy o zdravotní situaci Romů není zmínka o sterilizaci romských žen, což je otázka velmi aktuální vzhledem k šetřením, která se za uplynulý rok prováděla. Jedná se o problematiku výsostně lidsko-právní a mělo by být jasně řečeno, jak je na ni nahlíženo oficiálně po nepochybných nálezech, které byly učiněny a ze strany kanceláře váhavě a neurčitě posuzovány. Věc šetří ombudsman, jak známo.
Vcelku dobře a vyčerpávajícím způsobem je zmiňována problematika vzdělávání.
V oblasti hodnocení romských komunit a jejich úsilí o legitimní prosazování mimo oficiální sféru se o skutečném stavu dozvíme jen málo.
Celkové společenské ovzduší nepříznivé pro Romy se projevuje i v legislativě. Upozorňuji na aplikaci zákona č. 261/2001 Sb. o odškodnění osob, které byly nuceny se za 2. světové války ukrývat z rasových důvodů, tedy i Romů. Tvrdé podmínky zákona vyloučily většinu žadatelů. Na jiném místě tohoto čísla RH to dobře vyjádřila advokátka Zdeňka Poláková. Neváhám říci, že popisovaný zákon je příkladem popírání romského holocaustu v ČR. Ve zprávě o tom není ani slovo!
Ne že bych si činil iluze, že vláda zprávu podrobně prostuduje a učiní z ní patřičné závěry do reálu. Obzvláště je-li vzata pouze na vědomí. Situace však má být popisována co nejobjektivněji nikoliv pouze z pera úředníků, nýbrž také z pohledu menšiny, jíž se týká. Zpráva může být chápána jako berná mince třeba v zahraničí a mohou z ní být také vyvozovány nepatřičné závěry.
Doufejme, že i připomínky z druhé strany – té romské – se ve zprávě objeví. Zatím mám dojem, jako by zpracovatele zprávy obstoupili lidé z Člověka v tísni, kteří skloňují od rána do večera teorie Jakoubka a Hirta jako modlitby.

Karel Holomek