Právo má především sloužit lidem

Jiří Kopal (25) je právníkem Ligy lidských práv. Za výjimečný přínos pro ochranu lidských práv s důrazem na řešení problematiky policejního násilí, odvahu v boji proti nespravedlnosti i aktivní prosazování otevřené občanské společnosti získal prestižní ocenění Alice Masarykové, kterou loni poprvé udělovalo velvyslanectví USA v ČR u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv.

Jak dlouho působíte jako právník pro Ligu lidských práv a co vás k této práci přivedlo?
V Lize působím od srpna 2002, kdy oficiálně vznikla, v lednu 2002 jsem inicioval její založení. K této práci mě přivedlo předchozí působení v Ekologickém právním servisu (od prosince 1999), z jehož lidskoprávních programů se Liga rozvinula.

Jaká je filozofie práce Ligy lidských práv?
Z určitého pohledu naivně idealistickou vizí Ligy je taková společnost, v níž jsou lidská práva běžnou součástí každodenního života (jak by se jinak na naše mezinárodní i vnitrostátní závazky slušelo a patřilo, dodávám). K tomu se snažíme tu více tu méně úspěšně přispívat postupně širší sadou pracovních nástrojů, které k tomu lze použít: poradenstvím pro klienty, strategickou litigaci, informováním prostřednictvím médií, zapojováním se do kampaní, legislativními aktivitami, zpracováváním analytických zpráv pro zahraničníi vnitrostátní instituce, praktickou spoluprací s mezinárodními organizacemi i státními institucemi apod.
Důležité součástí té filozofie je rovněž opět ne vždy úspěšná snaha, aby se rozvinul potenciál lidí, kteří v takové organizaci působí. Je samozřejmé, že každý je dobrý na něco jiného a každému vyhovuje nebo si zaslouží jinou míru pracovní svobody. Práce každého člověka v Lize by se měla pohybovat v rámci určitého prostoru pro svobodu a kreativitu na straně jedné, ovšem podřízení se určitému nezbytnému řádu a zachování určité zodpovědnosti vzhledem k zachování užitečnosti a dobrému jménu organizace na straně druhé.

Jaký je váš přínos pro Ligu lidských práv? Změnil jste něco zásadního na jejím chodu či filozofii? V čem spočívá vaše spolupráce s Evropským střediskem pro práva Romů (ERRC)?
Přínos kladnějšího druhu spočíval asi od počátku v poměrně energické zakladatelské iniciativě i ideový, a dále snad v určitém kormidlování v zátokách neziskového sektoru, jeho omezených finančních zdrojích a rozvoji, který jsem se snažil spojit s nadchnutím více lidí pro práci v Lize a jejich zařazení do jejího rozvoje. Stejně tak jsem se vždy dost zaměřoval na komunikaci s dalšími subjekty, včetně zahraničních. O dost slabší přínos je na druhé straně určitě v tom každodenním udržování pravidelného a rytmického chodu a také tam, kde je nutno řešit i různé osobní a osobnostní problémy, ale k tomu se snad podařilo postupně nalézt vhodnější lidi. Já s takovými věcmi nerad ztrácím čas.
Spolupráce s ERRC spočívá zejména v komunikaci a koordinování některých společných postupů a ve vtahování této státními orgány neoblíbené organizace do uzavřenějšího prostředí v České republice. Sblížení názorů na základě přijmutí a pochopení kritiky i srovnávací poznatky z řady zemí střední a východní Evropy, stejně tak jako větší otevření se vnitrostátních subjektů by mohly být do budoucna přínosem.

Jaké postavení mají podle vás lidská práva v práci dnešního mladého právníka v ČR? Proč jste se rozhodl působit právě v této společensky nepopulární a nelukrativní oblasti?
Pro drtivou většinu jsou lidská práva polní tráva, pro někoho zase určité hodnoty, jejichž uznávání a zejména dodržování v praxi na základě konkrétních smluvních a zákonem upravených závazků je společensky prospěšné pro jednotlivce i společnost jako celek. Chcete-li nějaký konkrétní příklad, měl jsem možnost učit a zkoušet jako záskok jeden semestr mezinárodní právo, včetně univerzální a evropské ochrany lidských práv na Právnické fakultě MU v Brně a úroveň znalostí v tomto oboru ze strany studentů pátého ročníku je prachbídná. Je to zřejmě příliš složitě intelektuálně uchopitelná materie s příliš velkým počtem mezinárodních instrumentů tuto oblast upravujících.
Co se týče druhé otázky, došel jsem k nepříliš originálnímu závěru, že v té komerční oblasti je právníků dost, takže když někdo občas či několik let dělá právníka pro neziskovou organizaci hájící lidská práva, tak to snad není úplně společensky škodlivé. Samozřejmě jsou představitelé rozličných režimů a státních orgánů, a různých druhů tajně se tvářících či dokonce mučících služeb, kteří to označují za extremismus či terorismus. Všem se nikdy člověk nezavděčí, že.

Setkal jste se někdy osobně s otevřeným či skrytým projevem rasismu? Pokud ano, jak vás ovlivnil?
Setkal jsem se se stovkami různých projevů rasismu v ČR ze strany všech vrstev společnosti, včetně nezanedbatelného počtu studentů práv. Specifickou velmi častou zkušenost představují reakce lidí pod různými články o Romech na internetu, to jsou nekonečné výrony nejubožejších rasistických exkrementů. Myslím, že obecně je u určité části českých občanů dosti viditelná řada frustrací. Mnohdy si je vybíjejí i v tom kontextu, který by se dal označit za rasistický, více často zejména vzhledem k romské menšině, s kterou jsou údajně podle jejich výpovědí jen ty nejhorší zkušenosti. Pak lze hovořit zřejmě o specifické formě rasismu – „romofobii“.

Jak se vaši blízcí staví k tomu, že vás vaše práce dost zásadně spojuje s romskou komunitou v ČR?
Ani nevím, bavím se s nimi většinou o jídle. Odmalička, řekněme tak od sedmi let, si dělám více méně co chci. Moje zkušenost je taková, že osoby blízké jsou natolik racionální, že vědí, že jakékoli případně ne úplně pozitivní podněty by byly naprostou ztrátou energie a času a že by se jejich opačný postoj k oblasti, kde nějak více či méně šikovně rozvíjím na základě autonomního rozhodnutí určitý svůj potenciál, minul jakýmkoli účinkem. O nic méně než utrpení Romů mě ovšem nenechává lhostejným postavení tělesně a duševně nemocných, obětí policejního a domácího násilí zejména dětí, podmínky osob, které jsou omezeny na svobodě v různých druzích institucí apod. Spojovat si mě tak může kdokoli s více tématy, žádné „zásadně“ neupřednostňuji.

Co vás vedlo k angažování se v případu nucených sterilizací romských žen, který se v českých médiích objevil loni v září? Je něco, co vás na vývoji případu dosud zarazilo? Čeho byste pro tyto ženy chtěl ideálně dosáhnout?
Liga lidských práv se většinou snaží působit v případech možných porušení fyzické integrity osob ať už ze strany policie, domácích násilnických hrdinů či třeba teď i s Romkami nekomunikujících lékařů. Vždy usilujeme o to, abychom vedle pomoci konkrétním obětem uspořádali preventivně nějaká setkání a komunikovali se státní správou a nevládními organizacemi o možnostech případného řešení problému (většinou chápaného jako dosti kontroverzního, to je zdá se moje osobní specialita), když už nastal. V případě sterilizací jsme se nejprve snažili jen spojit nevládní organizace ze zahraničí i ČR (zejména ty romské) a státní orgány formou schůzek, které jsme uspořádali, kde by se vyjasnily nějaké obavy a očekávání.
Když bylo tradičně jasné, že chybí jakákoli proaktivita a dynamika při snaze o dokumentování a řešení problému, a že jsou již tradičně porouchány komunikační kanály, tak jsme se nějak chopili koordinace aktivit jednotlivců a nevládních organizací ochotných na problému spolupracovat i se státními orgány, zainteresovali do případu nějakou tu vhodnou ženu, právničku, a šli do terénu. Nechat vše na zahraniční organizaci by byla prostě trochu ostuda, jinak bych s radostí uvítal, kdyby se tím zabýval kdokoli jiný.
Budu vždy trvat na tom, že všechny ženy, které musely podstoupit sterilizaci ať už v době komunismu nebo i po jeho pádu, si zaslouží odškodnění. V České republice se vůbec zatím nehovoří o drastických vedlejších následcích, které ty ženy mají. Samozřejmě, že právě o tomto svém každodenním soukromém utrpení se jim nejhůře mluví. Jedná se podle zahraniční zdravotnické literatury o tzv. 34 „post tubal“ syndromů. Zejména tedy řada z nich (sám jsem jich viděl především v severních Čechách a Moravě již několik desítek) přišla po dalších operacích, jejichž prvotní příčinou byla právě sterilizace, o „celý spodek“ jak ony lidově uvádějí, mají různé srůsty, padají jim vlasy, točí se jim hlava, trpí silnými migrénami a bolestmi hlavy, nepřirozeně brzo mají menopauzu, přestal je bavit sexuální život, musejí před svými muži předstírat rozkoš, potlačovat bolest a často i zamlčovat, že byly sterilizovány po dobu řady let. Jejich rodinný a soukromý život je tak naprosto v troskách. Je jasné, že v romských rodinách se před muži o takových věcech vzhledem ke strachu ze zavržení a tradici vůbec nezmiňují. Návratnost zákroku je spíše teoretická a úspěšnost je o dost nižší než by byli čeští lékaři ochotni zatím připustit, stejně tak in vitro oplodnění končí ve většině případů neudržením plodu vzhledem k onomu „podvazu“.
Stejně tak je mýtus, že v době komunismu šla většina žen na sterilizaci dobrovolně kvůli penězům. Mnoho žen bylo naopak ke sterilizaci nuceno agilními sociálními pracovnicemi, které jim byly ochotny na několik měsíců i let zastavovat dávky či vyhrožovat odebráním dětí do ústavu. Také existují případy, kdy když už ženy na nátlak přistoupily, v nemocnici si věc ještě chtěly rozmyslet a odejít, byly jednoduše násilně „chyceny za límec“ a zákrok jim byl poté volky nevolky proveden.
I vzhledem k těm ohavným vedlejším následkům na jejich fyzické i psychické integritě, soukromém a rodinném životě, na něž žádná z žen ani v době před listopadovým převratem ani po něm nebyla před zákrokem upozorněna jak by se slušelo, je zřejmé, že na nich byly spáchány činy, které by bylo možno z pohledu mezinárodních a ústavních závazků České republiky kvalifikovat nejméně jako nelidské zacházení. Zaslouží si tedy ideálně symbolické odškodnění alespoň v řádech desetitisíců až statisíců korun. Politicky a společensky je to zatím spíše neprůchodné, majoritní populace by zešílela nenávistí spojenou se závistí. To ovšem není důvod útrpně sedět do smrti v koutku a postupně se nesnažit činit různé druhy kroků včetně právních.
Nejmenší možnou míru úspěchu představuje vedle podání konkrétních žalob učinění určitého záseku v historii. Povede k tomu, že se společnost bude po menších posunech muset – vzhledem k tomu, že nejspíše nebude dostatečně sebevědomá na provedení řádné sebereflexe ihned, tak snad za několik let – nad tím problémem s odstupem zamyslet. Měla by aktivněji hledat řešení nespravedlnosti a vyjádřit alespoň peněžně odškodnění za každodenní nevyslovitelné fyzické i psychické utrpení sterilizovaných žen. Stejně jako nebude věčně schopna utíkat a skrývat se před problémem romského holocaustu, na němž jsme se jako Češi vystupující v tomto případě obrazně řečeno v podobě vepřů rovněž aktivně podíleli.

Kam až sahá váš zájem o romskou komunitu? Jaký je váš vztah k romské hudbě, popřípadě k romské kultuře?
Upřímně řečeno, zajímá mě víc „komunita česká“ a její kulturní neschopnost podívat se do zrcadla a vyrovnat se s minulostí. Nejsem Francouz, abych se staral o hříchy Francouzů, ani Rom, abych zpytoval svědomí Romů. Nevytvořil jsem si a neumím si vytvořit nějaký naddržovačný vztah k žádné etnicky definované kultuře, pouze ke „kultuře spravedlnosti“, dá-li se to tak říct. Navíc jsem determinovaný právnickým vzděláním, takže mě v prvé řadě zajímá stupeň právní kultury. Například je-li různě marginalizovaným skupinám včetně Romů umožněno tzv. vstoupit do práva, tedy je-li jim i v případě finanční insolventnosti a právě i těch kulturních odlišností v přístupu k právním procedurám majoritou zajištěno rovné zacházení. Moje zkušenost je taková, že samozřejmě není a že přístup ke spravedlnosti není zajištěn tisícům Romů v ČR. Vzhledem k našim deklarovaným mezinárodním závazkům se tedy dá praxe charakterizovat jako pokrytectví a ostuda. Pověstných pět a půl právníků z nevládek či antidiskriminační úřad s měkkými pravomocemi to rozhodně nevytrhne. Mně v prvé řadě přijde důležitá praktická pomoc (v ideálním případě co nejvíce lidem po co nejdelší dobu), až potom nějaké intelektuální či kulturní diskuse o komunitě či nekomunitě.
Ale zkusme se k tomu zájmu o kulturu přes právo a lidská práva dostat. Problém dodržování práv sociálních je vždy spojen u menšin s právy kulturními a převaha jedněch nad druhými by mohla směřovat k nevyvážené cestě, která nepovede k úspěchům bez následků na identitě a důstojnosti příslušníků menšiny. Doufám, že se mi podařilo částečně vcítit do toho, jak je vlastní kultura pro řadu jedinců a menšin důležitá. Samozřejmě velmi inspirativní jsou v tomto ohledu pojednání o kultuře a hodnotách Romů od paní Hübschmannové. V jedné své skice jasně vysvětluje, jaké prožitky budou vždy chybět každému gádžovi. Obecně si myslím, že ženy umějí být v tomto ohledu citlivější a vnímavější.
Ve své omezenosti jsem se tedy zatím dobral k tomu, že zachování romské kultury, jazyka a určitých tradic je základním předpokladem pro zachování lidské důstojnosti Romů jako menšiny chráněné řadou závazných mezinárodních úmluv. Neodpustím si poznámku, že zřejmě jenom vzhledem k mezinárodněprávní nevzdělanosti v České republice a neznalosti činnosti orgánů, které vykládají mezinárodněprávní závazky v oblasti ochrany menšin, je možno vést v tajném jazyce pro pár milionů lidí – češtině – obskurní diskusi o tom, zda existují Romové jako etnikum, jež nelze snad ani – světe, drž se – „vědecky (jako kdyby to v praxi někoho zajímalo a někomu pomohlo) uchopit“.
Obávám se, že u Romano hangos si nešplhnu ani co se týče romské hudby. Většina etnické hudby včetně romské mně přijde po třiceti minutách příliš se opakující a neinvenční, slévá se mi vždy po chvíli vše dohromady, stejně jako u popu. Dva až tři melancholičtější pomalejší motivy, dva až tři rychlejší veselejší, opakující se basová linka a šlus. Texty písní mě nikdy nezajímaly, takže i kdybych rozuměl romštině, po jejich lyrické či epické kvalitě se nepídím a nesoustředím se na ně. Vykradač romské hudby Bregovič mě jako rozmazleného konzumenta studiové hudby zabaví o pět či deset minut déle vzhledem k přidání některých umělejších rockovějších prvků a ploch. Takže řádit u romské hudby můžu, poslouchat soustředěně ne víc než těch třicet minut.

Připravila Jana Kabeláčová