Romano Hangos motto
ročník 9, číslo 7
vyšlo 2007-04-16

aktuální číslo
zprávy
rozhovor
názory
anketa
přílohy
reportáž
starší čísla
redakce
odkazy
e-mail



foto   S projevy rasismu se setkávám neustále

Michaela Tomisová (25) pracuje v IQ Roma servis jako právnička. Pozornost českých médií se na ni soustředila poté, co se v loni v září začaly objevovat zprávy o sterilizovaných romských ženách v České republice.

Jak dlouho působíte jako právnička pro IQ Roma servis a co vás přivedlo k této práci?
V dubnu to bude jeden rok, co pracuji v IQ Roma servis. Předtím, když se schylovalo k ukončení mého studia, jsem jako dobrovolnice Ligy lidských práv trochu vypomohla Jirkovi Kopalovi se seminářem pro terénní sociální pracovníky. Tam mě viděli někteří moji budoucí kolegové, zapamatovali si mě a to také asi trošku pomohlo k tomu, aby si mě vybrali z možných kandidátů při výběrovém řízení.

Jaká je filozofie práce IQ Roma servis?
Pomoci každému, kdo se zrovna ocitá „na okraji“, najít znovu cestu k běžnému životu, dodat sebevědomí v případě, kdy je „odvržen“ např. soudem, společností, úřady mu chtějí vzít děti. Snažíme se lidem ukázat možnosti i tam, kde si myslí, že už žádné nejsou. Přestože poskytujeme sociální služby všem sociálně slabším bez rozdílu, vzhledem k tomu, že zhruba 90 procent Romů k nim náleží, a také možná díky lokaci naší organizace (ulice Cejl v Brně, kde žije hodně Romů) a názvu tvoří Romové převážnou většinu našich klientů.

Jaký je váš přínos pro organizaci, pro kterou pracujete? Změnila jste něco zásadního na jejím chodu či filozofii? V čem spočívá vaše spolupráce s Evropským střediskem pro práva Romů (ERRC)?
Přínos, který mám jako osoba, by asi museli zhodnotit jiní, každopádně ale jsem první a zatím jediná právnička v IQ Roma servis. Právo je silný nástroj, pokud s ním umíte dobře zacházet a nebojíte se trošku riskovat, dá se pomoci mnoha lidským osudům. Kolegům, kteří již někdy klesali na mysli, jsem myslím ukázala, že se přece jenom dá občas něco efektivního udělat a změnit.
S ERRC jsem začala spolupracovat loni v červnu, kdy potřebovali právničku – nejlépe ženu, která naváže kontakt s oběťmi nucené sterilizace, sepíše jejich příběhy a podá stížnosti. Jirka Kopal mě vzal s sebou do Ostravy a ukázalo se, že mně ženy od samého počátku důvěřují, dokážu je přesvědčit, aby se nebály s příběhem vystoupit a tak už se případy zabývám více než sedm měsíců.

Jaké postavení mají podle vás lidská práva v práci dnešního mladého právníka v ČR? Proč jste se rozhodla působit právě v této společensky nepopulární a nelukrativní oblasti?
Právo má především sloužit lidem, jak říká Jirka, někdo tuhle oblast dělat musí. Nelze však nepřiznat, že si uspokojuji i své egoistické zájmy. Tahle práce mi dává určitý druh svobody spočívající v tom, že nemusím poklonkovat klientům, o kterých si myslím, že jsou gauneři, ale jsem právnička, která by měla jednat hlavně v zájmu celé společnosti. Takže když vidím, že klient chce něco, co obchází zákon či je v rozporu s mým etickým cítěním, prostě ho odmítnu. Navíc práce v této oblasti krásně ukáže, jak právo funguje. Pomoc prostým lidem, kteří nemají nikde zastání, mě naučilo využívat právo kreativně a vždy „něco najít“.

Setkala jste se někdy osobně s otevřeným či skrytým projevem rasismu? Pokud ano, jak vás ovlivnil?
S projevy rasismu se setkávám neustále, ať už na ulici, v obchodě, nebo, a to je smutnější, když se občas sejdu se spolužáky z právnické fakulty. Jde často o situace, kdy je velice těžké jednat, neboť mě to buď překvapí a na chvilku paralyzuje, nebo je sociálně těžko přijatelné něco říkat. Snažím se však jednat v obou situacích, tzn. prodavačce vyčinit, aby jednala korektně a kradoucímu zákazníkovi vynadala „do zlodějů“ a nikoli „do cikánů“, spolužákům (např. budoucím soudcům) zase připomenout, že si pamatuju, jak za studentských časů také občas kradli, což je bohužel pravda. Kradou všichni, Češi stejně jako Romové, jen občas v jiných podobách, zjednávání si neoprávněných výhod je však pro lidskou povahu tak přirozené, že je těžké najít někoho, kdo se vždy ubrání nutkání. K různým „malým“ podvodům jsem neustále nabádána v každodenních situacích, a když odmítnu, vidím, že se na mě lidé dívají jako na hlupáka.

Jak se vaši blízcí staví k tomu, že vás vaše práce dost zásadně spojuje s romskou komunitou v ČR?
Rodina zpočátku reagovala trochu rozpačitě, ihned mi připomněli, že do školky jsem jako malá holčička nechtěla chodit kvůli „cikánům“, protože mě tahali za culíčky. Pikantní na celé záležitosti je to, že moje babička je Romka, takže nějaký zásadní odpor nepřipadal v úvahu. Moji rodiče mě vedli ke dvěma základním věcem: že jsou si všichni lidé rovní bez ohledu na barvu pleti či sociální status, a také k úctě k životnímu prostředí. Takže já jsem pouze produkt jejich výchovy.

Co vás vedlo k tomu, abyste se angažovala v případu nucených sterilizací romských žen, který se v českých médiích objevil v září 2004? Je něco, co vás na vývoji případu dosud zarazilo? Čeho byste pro tyto ženy chtěla ideálně dosáhnout?
Jak jsem již řekla, dostala jsem se k případům náhodou, protože bylo zapotřebí nejlépe právničky – ženy, která bude rovněž se ženami rozebírat poměrně intimní záležitosti a nebude se bát své jméno s případem spojit. Jirka Kopal mě varoval, že reakce společnosti mohou být velice nepřátelské, ale řekla jsem si, že někdo to dělat musí, tak jsem do toho šla. Ty negativní reakce jsou právě tím, co mě nepříjemně překvapuje, protože je to daleko horší, než jsem si myslela. Asi před čtrnácti dny se objevila na internetu diskuse na téma sterilizace a občané tam přispívali názory, že by měla být sterilizace pro Romy povinná apod. Proto se domnívám, že úloha soudu v těchto případech bude zásadní, neboť může občanům svým rozsudkem vzkázat: Nucená sterilizace Romů je stejně odsouzeníhodná jako nucená sterilizace kteréhokoli jiného občana. Jejich práva musí být garantována zásadně stejně. Pokud budou státní orgány důsledné, zlepší se alespoň ty vnější projevy rasismu.
Teď ale k těm příjemnějším zážitkům. Ten se mi stal před pár dny. Byla jsem na právnické fakultě, kde dělám doktorské studium a na chodbě mě zahlédl jeden pan doktor, který mě zkoušel u magisterských státnic. Přišel ke mně, podal mi ruku a řekl, že mě viděl v televizi a že dělám velice záslužnou práci. To mě zahřálo, že se mezi akademiky najdou lidé, kteří případu fandí, to je prima.

Až kam sahá váš zájem o romskou komunitu? Jaký je váš vztah k romské hudbě, popřípadě k romské kultuře?
Jak jsem řekla, mám romské kořeny, což mě dost ovlivňuje. Nemůžu říct, že bych se cítila jako integrální součást romské komunity. To je právě ten problém, že když jsem mezi Romy, cítím se mezi nimi jako příliš racionální, chladná. Když jsem pak s českými kamarádkami, jsem oproti nim zase hodně emotivní, vřelá. Romskou hudbu znám již od dětství, kdy nám ji babička někdy pouštěla. Sestře, která je o dost starší, vysvětlovala také tradice, jazyk, kulturu, já si z toho moc nepamatuji. Teď už o tom babička tolik nemluví. Romskou hudbu mám však nade vše ráda, poslouchám ji často, cítím, že k mojí melancholické duši patří, vyvolává ve mně pocit svobody a vzpomínky.

Připravila Jana Kabeláčová

přečtěte si
-> Noviny ke stažení

téma

redakce
Romano Hangos/Romský hlas
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, vydává Společenství Romů na Moravě
Adresa redakce:
Francouzská 84, 602 00 Brno
tel.: +420 545 246 645
fax: +420 545 246 674
email: rhangos@volny.cz

vyhledávání



Radioľurnál

Radioľurnál