(Pokračování rozhovoru s paní Rosálií)

A jak vypadala? Byla hezká? (maminka)
No ona bola, ona ještě žije! Ona je bílá, vysoká, silná!

Tady žije ve Znojmě nebo na Slovensku?
Ne, na Slovensku. Tam v tej vesnici.

Tam zůstala.
No. Tam má vnučku pri sebe a tá vnučka ju opatruje. A nemůže sa vdat, pokial ona žije! Má dvacet šest roků! Bratova dcéra je to. No.

A kolik Vás nakonec bylo sourozenců?
Třináct.

Kolik z toho děvčat?
Šes…sedm!

A Vy jste byla nejstarší?
Já som bola nejstarší.

Úplně ze všech nejstarší?
Nejstarší.

To jste se musela starat potom o ty mladší, ne?
Hmm, to bola práca! Starat sa a prat! Hlavně to praní! A pračky neboly!

A jak se pralo?
V korytě! Také koryto nebo vanička, a na tej, taká …

Valcha.
No, a na tom. Hmm. Strach. Jednou, taky ho vzali Němci! Jé to byla…! Vzali ho Němci! Můj tata byl v koncentráku a já nevím, prišli najednou Němci a vzali ho! A byl tam dva měsíce. A já s týma malýma děckama doma! A v zimě to bylo! Jéj, my jsme neměli ani dřevo! Ani co jíst! To bylo hrozný! Hrozný to bylo! Já som taky dost zkusila! Som chodila zákopy kopat. Zákopy kopat Němcům! No, som musela… a tak jsem jich vychovala. Ty děcka. Pokial ona (maminka) prišla. A to byly také zákopy, takový, to bylo deset metrů široký a takhle to bylo. To bylo pro tanky. No a ty aeroplány tak nízko šly! Nízučko, Ježíš…! Jsem chodila, co já vím kolik to bylo, ale dvanáct kilometrů pěšky tam aji zpátky. Ale více lidí, byli odtud z vesnice, chodili. A ještě dvě Romky chodily a já s nima.

To jste museli?
Museli! … Těžký život.

V kolika letech jste se vdávala potom?
V sedmnácti.

To bylo hned nějak po válce teda, že?
No, bylo to v čtyřicátém osmém. Jsem sa nevdávala. Já som utékla s ním. Protože naši ho nechtěli.

Proč ho nechtěli?
Protože odkud bol on, tam bylo velice moc Romů. Tři sta šedesát Romů tam žilo!

Kde to bylo?
Pobedim sa to volalo. To je pri Novém Městě. No a táta říkal, „ty tam když půjdeš, oni ťa tam zabijú!“ „Tý Roma ťa tam zabijú! Víš co je tam Romů?!“ A já som v životě nikde nebyla! Tak jsem ho chtěla a on taky furt chodil, ne, tak on mi povídal, že pomoci není, len utéct. Tak som utékla s ním, ale táta prišel za mnou.

Tam k nim domů…
Áno. On měl jen mámu, oni byli rozvedení jeho rodiče. A jich bolo taky osm surodencú. Jen už byly dvě vdaný a jich bolo šest doma. No, tak som šla s tátem domů, podruhý jsem zas utékla! A už nepřišel za mnú.. No tak jsem tam žila osmnáct roků! Potom som prišla sem.

Spolu jste přišli s manželem.
Ano. Jsem měla všecky děti. Devět dětí.

Už když jste přišli sem, tak už jste měla devět dětí?
Devět dětí. Najmenší mělo dva roky. No tak som začala, byl tu najprv jeho švagr a ten nám napsal, že když chce dělat, že může tady dělat, že je tady práca na statku.

Hned ve Znojmě?
Ne, právě ve Znojmě ne. Je to čtyry kil… šest kilometrů je to odtalto. Jsem išli tam, tam jsme dělali na statku. Potom skupinár mi povídá, že … bydlela som jako u toho švagra, s týma děckama. Se mně ptal, kde bydlím, ne, a on… som mu řekla, on povídal, že mi byt dá. Abych šla bydlet do Přímětic. Tak som prišla tam s děckama bydlet. A dělala som tam na školném statku. No ale zase jsme sa nemohli dohodnút nebo… s tú švagrovú. Ona mala moc děcek, já moc děcek a povidám, „to dobré nebude“. Tak jsom išla zase do Čejkovic na statek. Tam som dělala na statku taky, ale já kde jsem dělala, všady ma lidi měli rádi! Protože já som uměla dělat na statku, na poli! Já som tomu rozuměla, nebo já od dětství som dělala na statku. A po lidech. Takže nebol žádný problém. Tak som tam dělala, ne, a pak jsme prišli do Znojma.
…No a potom jsme si kúpili tady barák ve Znojmě, nám prodal Národný výbor a byly tam osm místností, v tem… v tom baráku. Tak jsme dělali… zase som išla dělat na bytový podnik. Jsem dělala uklízečku. Zase třináct roků som tam dělala, odtál jsem išla už do důchodu. Eště po důchodě jsem dělala čtyry roky a pak už jsem to prestala. No, on chcel vedúci furt, abych tam dělala a … jsem to nechala už potom. Už tam začaly druhé dělat. Ony dělaly jako úklid po barákoch. Tam moc sú ženský odtálto. Ale já som dělala kancelárně. Kancelárně jsem uklízela. No a pak už som přestala. Děcka se povdávaly, poženily, každý tam byl chvílu, tak rok, dva, dostali byt, no tak každý bývá zvlášť. A to je najlepší. Mladý lidi, třeba každý zvlášť bydlet. Tak tu ve Znojmě, já ani nevím, kolik už roků tady bydlím. Si to ani nepamatám. Protože celkově… já som sem prišla, bolo v šedesátém pátém roku.

Ze Slovenska sem?
Ano. Od šedesátého pátého roku jsem na Znojemsku. Jako celkově na Znojemsku.

A cítíte se tady doma víc a nebo ještě pořád jste doma na Slovensku?
Ne, tady. Já bych si už nezvykla na Slovensku. Já když aji jdu na návštěvu takto, nebo na svatbu tam jdu, nebo ma volajú na narozeniny, tak bratri lebo sestry, tak tam jdu, ale já tam nemožu byt jak dva dny! Víc nemůžu. To už utíkám zpátky! Já už su tu zvyklá. Aji na ty lidi. Aj celkově, protože mně pripadajú Slováci takí, takí drzí! Drzí a to chování, to je celkem jiné. Tu a tam. Tady bydlím už deset roků, ale tady sa nemože nikdo na mňa stěžovat.