Reghina Maruntelu (41), původem z Rumunska, žije v České republice již od roku 1992. V současné době pracuje jako průvodkyně v Muzeu romské kultury a Romanu hangos povídala o životě Romů v Rumunsku.

Mohla byste našim čtenářům nejprve říct něco o sobě?
Žila jsem přibližně v centru Rumunska, blízko Brašova, mám čtyři děti a tři vnoučata. Nebyl to vůbec jednoduchý život. Můj bývalý manžel dříve pracoval u tajných služeb, a tak nás policie často vyslýchala. Oba jsme byli také ve vězení, mě tam tehdy poslali i s mými malými dětmi. Situace byla k nevydržení, nemohli jsme tam již déle zůstat, a tak jsme odjeli sem, kde jsme po roce dostali politický azyl.

Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi životem Romů v Rumunsku a u nás?
Určitě. Rumunští Romové jsou každopádně tradičnější. Obyčejně žijí na venkově a ženy nosí pouze dlouhé barevné sukně nebo šaty. Já jsem se také takto oblékala, přestala jsem až tady. Mnoho Romů také stále kočuje a živí se tradičními řemesly. Myslím si, že je velmi důležité dodržovat zvyky a tradičnost rumunských Romů mi moc chybí.

Dodržuje vaše rodina romské zvyky?
Ano, ale už ne tolik jako dřív. Je to samozřejmě dáno prostředím, ve kterém žijeme. Svátky slavíme spíše jako čeští Romové než jako rumunští.

A jaký je rozdíl mezi přístupem české a rumunské majoritní společnosti k Romům?
Tak ten je opravdu veliký. Rumunským Romům se daří daleko hůře, také se setkávají s mnohem větším rasismem. Řekla bych, že v porovnání Češi s Rumuny rasisty skoro nejsou. V Rumunsku nedostáváme žádné sociální podpory a majoritní společnost se k nám chová velmi arogantně. Nesrovnatelně větší je nezaměstnanost, stát vůbec nepodporuje naši romskou kulturu. Moje děti chodily do školy jen pár týdnů, protože se jednou vrátily pomlácené a od krve. Učitelka se tím odmítla zabývat, a tak jsem se rozhodla, že už je do školy nepošlu. Když jsme potom přijeli do České republiky, mým dcerám bylo jedenáct let a začínaly ve čtvrté třídě. Bylo to pro ně těžké, protože neuměly číst ani psát.

Setkala jste se v České republice s rasismem?
Za těch dvanáct let, kdy tady žiji, jsem se naštěstí s rasismem ještě nepotkala. Na druhou stranu je pravda, že jsem pět let nemohla najít žádnou práci a když mě úřad práce poslal do nějaké firmy, řekli, že je místo již obsazené. Těžko říct, zda to bylo pravda.

U nás jste dostala politický azyl, jaká byla azylová procedura?
Na chování české cizinecké policie si nemohu stěžovat. Všichni byli vstřícní a statut uprchlíka jsme dostali už za rok. Bylo to pro nás velmi důležité, protože kdybychom se vrátili do Rumunska, hned by nás poslali do vězení.

Myslíte, že tady budete žít napořád?
Ano. Nikam jinam jít nechceme a do Rumunska zpět nemůžeme, protože jsme političtí uprchlíci. Chci si zažádat o české občanství, a pak se tam jet podívat. Už ale jenom na návštěvu za sourozenci, žít chci tady.

Zuzana Labantová Fotografie z romských klubů Do konce března je v prostorách pražského kina Světozor k vidění výstava fotografií Petra Šilhánka Romské kluby, kterou pořádá Česká katolická charita. Dvaadvacet velkoformátových černobílých snímků zachycuje činnost a tvorbu v dětských předškolních klubech v celé České republice, kam docházejí především děti z romských a sociálně slabých rodin. Kluby je chtějí připravit na školní docházku a pomáhají jim rozvíjet jejich schopnosti při kroužcích volného času. Výstava je součástí projektu Zakládání dětských předškolních klubů, který se uskutečnil za podpory Nadace rozvoje občanské společnosti loni na jaře. Cílem bylo zvýšit povědomí o vzdělávacích aktivitách Charity a napomoci k rozšíření klubů do dalších měst. Fotografie vznikly během první fáze projektu, při níž byla dokumentována práce v dětských zařízeních.
Současně také pracovníci Charity sbírali návrhy na založení nových klubů, z nichž na konci roku vybrali čtyři, a jejich zřízení budou podporovat. V následujících měsících se tak otevřou nová centra v Lovosicích, Čáslavi, Protivíně a Chomutově.
Petr Šilhánek spolupracuje s Charitou již delší dobu. Jako fotograf se účastnil distribuce humanitární pomoci v Afghánistánu, na Ukrajině či v Moldavsku.

Zuzana Labantová