Pokračování rozhovoru s paní Rosálií
V kterém roce zemřel Váš manžel?
V devadesátém prvém roku zemřel.

A to už jste byla tady ve Znojmě?
No ano! Ano. To už jsme bydleli tam v tom baráku, co jsme kúpili. Taky myslím, ale patnáct roků. Jsem už tam bydlela, myslím, že aji víc. Patnáct, tak myslím. Třináct nebo patnáct, no, presně nevím. No, len on dělal v keramice a já som dělala na tom bytovém podniku. No, tak on se nedočkal ani důchodu. On potom šel, si požádal o důchod, onemocněl, byl na játra, no a do roka byl pryč.

A nelitovala jste nikdy, že jste s ním tehdy utekla?
Litovala! Litovala som lebo on byl muzikant, hrál na husle. A kde šel, všady mal ženy. Všade! Ale ty ženské aji samy šly za ním! Víte? Tak on byl šikovný! Takhle byl šikovný. Jsem litovala, no, ale sa nedalo nic dělat, som mala děcka, tak jsem to brala všelijak. Jako každá žena.

A nebil Vás nikdy?
To jo.

Ale Vy jste to všecko vydržela.
Všecko som vydržela. A co som já vydržela, to žádná žena! To kdyby Vám řekly moje děcka! Kdybych sa jak mohla snažit, to nebylo platný! Když som něco řekla, tak mě zbil. A děcka mi povídaly: „Prosím Tě, proč to trpíš?!“ „Proč to a tak, a to…“, hovorím „no co, co možu dělat?“
Ta (dcera sedící při paní Rosálii) sa mi narodila v šestým měsícu, bola v inkubátori tri měsíce, půl roka byla v nemocnici v Bratislavě, no ale jsem ju donésla a hned sa mi… doktor mi povidal, že jako bude nějaká, že nebude normální, no ale já som si myslela, nech je jaká chce, co s ňú mám dělat. Ne, tak mi říkali, „dajte ju…“. Ona takto rozumí vám všecko, ale ona do šest… to bylo zvláštní, že ona do šesti roků mluvila, pak prestala a konec! Byla som s ňú v Brně kolikrát, aj som ju chcela dat pryč, ale ten docent mi povidá, „pojďte se podívat tady na děcka“. Jéj, když jsem to viděla! Hrozné! On povidá, „ta vaša holka, ona je takto normálna, jenže nemůže mluvit.“ Ona něco… ona něco má vzadu jako tu krční míchu mozkovú, ona má srostlú. On povidá, že „dá sa to operovat, ale že z tisíca jedna to vydrží“. Že by som musela podepsat na moju zodpovědnost. A tak som ju vzala dom. Povidám, „nechám to tak“. Tak som ju nechala doma, no a tak je. No. A hlavně, že sa nezašpiní! Ona chodí normálně na záchod, takto všecko rozumí, a když někdo zvoní, ona to… ona už ide sama otevřít, ona ví, že má otevřít, no a tak som ju nechala doma a je to. Pokiaľ sa dá, že nebudu tak špatně na tem, tak ju nechám. No a když budu nějak špatně na tom, tak som povedala doktorke, aby ju dali do ústavu. Někde. Ona je už aji napsaná.
Povidali, že ju někde dají u Breclavi, že to je najblíž. Nevím, jak sa to už volá. Jak mi to řekli. No, aj do Križan ju chceli vzít. No, som ju nedala. Mně takto nezavadzá, já jej dám najest a co.

Tak je to taky Vaše dcera, že?
No je! No, tak já bych bez ní nebyla! Mně pripadá jak malé děcko. Víte? Či už taká nebo taká, já sa za to nestydím.

A jak ji brali sourozenci? Starali se oni o ní?
Jo. Jo, já když jdu do nemocnice, tak ju zebere dcéra jedna nebo druhá nebo syn, oní ju vykúpajú, prezvlékajú, takto oblečú, no, tak sa starajú o ňu.

Takže děti máte hodný.
Teda to mám! Je to starost, je to starost nebo ona sa takto vyzvleče, aj obleče, ale s ňú je problém s jídlem. Ona bárco (cokoliv) nesní. Ona, kdybych jí dala tady ty chlebíčky, ona to nebude jest. Chleba kdybych jej namazala, taky nezje (nesní). Maso taky nejí. No, a takto jinak všechno zjí (sní). Rýžu, brambory, knedle, no tak všecko, akorát že ne maso, chleba, buchty ne, já nevím proč ne. Kdyby aj, keď jej to dám, ona mi ruku odhodí, nechce.