V Romano hangos č. 1 jsme přinesli články o (údajném) vysvěcení Patrika Krause. Prostor k vyjádření dostal Patrik Kraus, ředitelka Nadačního fondu Klíček Markéta Královcová i zástupce České biskupské konference. V dalších číslech se k tomuto tématu vyjadřovali také čtenáři našich novin. Nyní zveřejňujeme poslední ohlasy a tím veškerá polemika končí.

Vážená redakce,
zasílám vám několik poznámek k příspěvkům p. Štefana Ličartovského a p. Petra Jana (RH 3/2005).
Má zmínka o kurióznosti myšlenky založit speciální romskou církev nemá s rasismem a xenofobií nic společného, naopak. Nikde, ani v Písmu, ani v tradici, se nehovoří o tom, že by pro Romy měla platit nějaká jiná pravidla než pro ostatní křesťany. Ve víře jsou si všichni rovni, etnická příslušnost je zcela nepodstatná – a srovnávat, ba dokonce zaměňovat lásku k „vlastní krvi“ a „lásku v Krista“, to je přeci jen silná káva.
Do polemiky s dalšími svéráznými teologickými úvahami pana Ličartovského se pouštět nebudu, ale ráda bych mu připomněla něco, co se v jeho obhajobě Patrika Krause a nové „církve“ trochu vytratilo: Patrik Kraus se několik let vydával za římskokatolického kněze a výslovně lhal o svém svěcení, o svém vzdělání i o svém dosavadním církevním působení. V souvislosti s křesťanstvím je však třeba mluvit nejenom o víře a lásce, ale také o pravdě.
I mnozí z Romů, s nimiž jsme se v souvislosti s Patrikovým působením setkali, byli na základě jeho vystupování a informací, které o sobě šířil, přesvědčeni, že je řádným římskokatolickým knězem, a jako takového jej brali. Jsem přesvědčena, že i romští římskokatoličtí věřící (ať už do kostela chodí, či nikoli) mají právo na službu řádně vzdělaného, vysvěceného a římskokatolickou církví ustaveného kněze. Doufám, že toto prohlášení už nikomu nebude připadat sprosté, xenofobní a rasistické. Myslím, že je otázkou času, kdy i v České republice bude v římskokatolické církvi někdo z Romů řádně vysvěcen.
„Pointa je v tom,“ píše dále pan Ličartovský, „že Patrik Kraus miluje Ježíše natolik, že musí jeho víru šířit v romské komunitě…“ Jak si ale potom vyložit třeba skutečnost, že se Patrik Kraus před zhruba třemi měsíci v internetové debatě na stránkách Pražského arcibiskupství opakovaně přihlásil k Moonově Církvi sjednocení – sektě, jejíž učení stojí na tom, že Ježíš Kristus selhal ve svém vykupitelském díle? („Já, Patrik Kraus sdílím filozofii této církve, tohoto hnutí, které hodlám i jako reprezentant a zvolený zástupce Romů u OSN ve Vídni a Ženevě, prosazovat.“)
Nebo je snad projevem Patrikovy lásky k Ježíši (který hlásal i lásku k nepřátelům – a my se za žádné nepřátele Patrika Krause nepovažujeme, ani se k němu nepřátelsky nechováme) to, že na nás před několika týdny, krom nepublikovatelných hrubostí a vulgarit, dokonce do telefonu křičel, že nám „všem podřeže krky“? A tohle všechno jenom proto, že jsme odhalili velké nesrovnalosti v informacích, které nám o sobě poskytoval.
Nerada bych ale, aby mě někdo špatně chápal – pokud někdo chce Patrika Krause přijímat jako kněze, je to samozřejmě jeho volba. Jen by předtím měl znát všechny s tím související podstatné informace.
Uvádíme-li fakta, je třeba se také vyjádřit k tvrzení pana Ličartovského o mém údajném prohlášení, že Patrik Kraus „pomáhal v rozvoji“ naší organizace. Něco podobného jsem nikdy neřekla. Patrika jsme přijali v domnění, že je kněz, a doufali jsme, že se z něj v budoucnu stane platná opora našeho týmu – s touto vidinou jsme mu také pomáhali a přistupovali k mnoha nesrovnalostem a konfliktům, které v naší organizaci vyvolal.
A poslední věc – zmiňovanou křestní hostinu jsme panu Ličartovskému vystrojili ve svém volném čase na základě Patrikova usilovného naléhání. Nešlo o žádnou nadační akci, ale o akci čistě soukromou, související s využitím naší malé nadační kaple, kde se křest odehrával.
Od pana Ličartovského jsem přijala pouze pět tisíc korun, což je částka, která tak tak pokryla samotné nákupy (pan Ličartovský si totiž nechal připravit hostinu pro cca 15 lidí, že jich nakonec bude jen devět, jsme zjistili až v den křtu). Všechno jídlo, které zbylo, dostali účastníci hostiny s sebou domů. V den hostiny jsem měla pro p. Ličartovského připraveny všechny účtenky a paragony za uskutečněné nákupy. Nechtěl je a mávl nad nimi rukou, zeptal se jen, jestli nám oněch pět tisíc stačilo. Nákupy sice zálohu 5000 Kč mírně přesáhly, hosté si však nechtěli odvážet všechny nápoje, které se na hostině nevypily, proto jsme se rozhodli už další peníze nežádat.
Nevím, jestli si to pan Ličartovský vybavuje přesně (přeci jenom mluvíme o prosinci 2003, kdy se křest odehrál), je však docela možné, že mezi náklady na křtiny počítá i peníze, které za křest své dcery dal Patriku Krausovi. Nevím, jak vysoká částka to byla, ale my jsme z ní na úhradu hostiny nic nedostali.
Kvůli „vyúčtování“ mě pan Ličartovský nekontaktoval ani jednou. Od křtin jsem s ním mluvila třikrát: jednou osobně, když loni v létě přijel odstěhovat Patrikovy věci z nadačního domu v Malejovicích, podruhé krátce poté telefonicky, kdy volal, že se ujme obhajoby Patrika Krause kvůli našemu „nařčení“, že není knězem (v této souvislosti stojí za zmínku, že tenkrát, po mém obšírnějším vysvětlení situace, končil svůj telefonát s tím, že by ho také zajímalo, jaká je pravda ohledně Patrikova svěcení – řekl mi, že, podobně jako naše rodina, i rodina Ličartovských Patrika přijala jako přítele a téměř rodinného člena). Třetí a poslední telefonický hovor, který jsem kdy s panem Ličartovským měla, jsem iniciovala sama, neboť Patrik začal v internetové výměně názorů v prosinci loňského roku šířit informaci o tom, že p. Ličartovskému dlužíme peníze. Teprve v tomto hovoru poprvé (a k mému velkému překvapení) hovořil o částce deset tisíc korun. Snažila jsem se během hovoru přijít celé věci na kloub, avšak pan Ličartovský začal zvyšovat hlas a zavěsil. Od té doby jsem s ním nemluvila.
Pan Petr Jano strávil v našem nadačním domě jeden den a jednu noc, kdy přijel na návštěvu za Patrikem Krausem. Patrik nám jej představil jako evangelického duchovního. Peníze, o kterých p. Jano píše a které nám Patrik Kraus věnoval, představují částku 2000 Kč. Je to jediný finanční dar, který jsme od Patrika za celou dobu jeho působení obdrželi. Byl určen na zakoupení promítacího plátna, které jsme za ně také pořídili.

Markéta Královcová,
ředitelka Nadačního fondu Klíček