O čem bych vám chtěl povědět
Tento článek neodpovídá názoru redakce. Článek (redakčně zkrácený) zveřejňujeme – a rádi, na výslovné přání autora, jemuž evidentně činí potíže někam patřit. To není výčitka, pouhé konstatování faktu. Bylo by jistě zajímavé zjistit, zda jeho učitelem na univerzitě, kde studuje antropologiii, není pan Jakoubek. Tím by mohlo být vše vysvětleno.

Bylo by to hlavně o tom, že člověk si může zažít svůj kulturní šok i ve společnosti, ve které se narodil a žije skoro jednadvacet let.
Rom, Cigán nebo Cikán, říkejme, co chceme, hlavní je, že každý ví, o čem mluvím. Pro ty, kteří netuší, tak to vysvětlím, ale opravdu stručně:
Rom: majoritní pojmenování určitého antropologického typu, nezažité a u samotného antropologického typu neoblíbené pojmenování. Dalo by se říci pojmenování formální.
Cigán: majoritní pojmenování určitého antropologického typu, zažité a hojně používané samotným antropologickým typem. Pojmenování neformální.
Cikán: pojmenování antropologického typu podle majoritních měřítek spisovnosti. Pojmenování, které je u antropologického typu velmi neoblíbené, ba dá se říci, že u něho vyvolává vztek.
Takže našeho Roma, použijeme-li formální pojmenování, identifikuje hlavně majoritní společnost. Bez toho by náš Rom nevěděl, že je vlastně Rom a že patří podle spousty různých teorií k „národní menšině“, „etnické menšině“ nebo prostě, že je někdo jiný a že má jinou kulturu. Do té doby je náš Rom prostě občanem jedné země a sdílí jako všichni ostatní radosti a starosti svého života. Snad nejlepší na této identifikaci je fakt, že se náš Rom nemůže této identifikaci nějak bránit, ani s ní nesouhlasit. Musí ji přijmout jako fakt a musí se s ní naučit žít. Je otázka, jestli je lepší jak pro samotného Roma, tak i pro majoritní společnost, je-li identifikován v dětství nebo až v dospělosti jako já. Samotná identifikace probíhá ale i ze strany Romů. Např. „Se chováš jako gádžo!“ „Seš přece cigán, kam se na nás hrabou gádžové!“
Z toho plyne, že identifikovaní Romové se v mládí jakoby staví do opozice majoritě a učí tomuto postoji vůči majoritě i své děti. Romové identifikovaní v pozdějším věku, kdy za sebou mají už určitou životní zkušenost, která je stejná jako zkušenosti lidí v jejich věku z majoritní společnosti, nesdílejí potřebu se uzavřít a stát v opozici proti majoritě, ale snaží se jí pochopit. Jako by se začali řídit heslem Poznáním druhých a toho co nejsi, poznáš, co jsi. Tato identifikace ze strany majority v po-zdějším věku umožňuje a provokuje k sebepoznání a k poznání těch druhých. K poznání, jestli mě identifikovali správně.

Kulturní šok o rodině
Nedávno jsem četl publikaci Romové: Kulturologické etudy. Dočetl jsem se, že Romové mají větší rodiny, více dětí atd. než majoritní společnost. Já, identifikovaný za Roma ve svých patnácti letech, jsem tomu věřil, ale říkal jsem si, že i v majoritě se najdou početné rodiny. Nebyl to důvod identifikace.
Potom jsem se dočetl, že romská rodina považuje za blízké členy rodiny i sestřenice, bratrance, a to i z druhého kolena – na rozdíl od majority. Dočetl jsem se něco, o čem jsem si myslel, že máme všichni v této zemi stejné, totiž že máme stejnou představu o tom, kdo je a není příbuzný.
Nedalo mi to, abych se nezeptal spolužáků (ty jsem identifikoval jako majoritu), jak a kdo patří ještě do rodiny a kdo je už cizí. Všichni se shodli na tom, že do rodiny patří i sestřenice a bratranci, ale že už je to rodina vzdálená a v některých případech by tolerovali sňatek se sestřenkou.

Krásné šoky
Jednou mně moje budoucí tchyně nabrala moje oblíbené špagety. Voněly fakt nádherně a ještě lépe vypadaly. Když mně potom řekla, že už jsou dva dny v ledničce, že je nikdo nechce, tak jsem jídlo decentně odstrčil a koukl na svoji dívku, jako by mě chtěla otrávit. Její matka se zarazila a zeptala se, co se mně stalo. Bylo pro mě trapné vysvětlovat, že my doma nejíme dva dny staré jídlo. Naštěstí to pochopila bez jakýchkoliv otázek a příště mně nabírala čerstvě uvařené, voňavé a velmi chutné jídlo… Později jsem se dozvěděl, že ho vaří extra pro mě.
U nás doma je to tak: co je na stole, to si může vzít každý. Hlavně jídlo. Mám na to chuť, tak si to vezmu. Příklad: máma koupí každému sušenku. Všichni je sní, ale jeden brácha zrovna nemá chuť, tak si ji nechá na potom. Odejde a nechá sušenku ležet na stole. Přijde druhý brácha, vidí sušenku, nezeptá se a sní ji. Potom dostane vynadáno, že byla někoho jiného a musí mu ji koupit.
To samé praktikuji u spolubydlícího. Někdo by to mohl nazvat, že mu kradu jídlo, ale já si opravdu nemůžu pomoct. Prostě vidím na stole plnou flašku šťávy, tak je pro mě nepochopitelné, proč bych se nemohl napít. Kdyby nechtěl, abych se napil, tak to přeci nenechá ležet na stole, který užíváme oba.
Krásné je to i s surovinami na vaření. Např. před týdnem spolubydlícímu došla káva. Dal jsem mu teda svoji. Řekl, že mně ji potom koupí. Nebral jsem to vážně a odbyl jsem to jen kývnutím. Druhý den přišel a dával mi plný balíček kávy. Proč by mi měl dávat plný balíček kávy, když si ode mě vzal jen dvě lžičky a já jsem přece kávu měl. Řekl jsem mu tedy, ať to dá do skříně, kdyby náhodou někomu z nás došla. Postupem času se naše suroviny staly společným majetkem a už neřešíme nějaké vracení. Aplikoval jsem solidaritu jako v kultuře chudoby. Cílem je přežít, nic víc.
Nevypovídá to nic o tom, jak to mám doma, nebo že jsem nevychovaný, ale je to čistě nástroj k přežití.
Stejně tak se můžeme dívat na jakoukoli kulturu. Dívat se na ni optikou čistou, nezastíněnou předsudky a etnicitou. Každá kultura je jen nástroj k přežití. Nezáleží na etnicitě, národech a dalších konstruktech, které samovolně vyplynuly ze samotné kultury.
Podle mě Lewisova Kultura chudoby je tou nejčistější formou, vykrystalizovanou kulturou, kterou člověk vykonstruoval, jen aby přežil. Není zatěžkána ideologiemi a náboženstvím. Jako takovou ji můžeme pokládat za základ každé kultury a společnosti.
Ale to jsem drobet moc odbočil od mých „šoků“.
Další z nich bych popsal jako šoky z mé připsané identity. Jak bych se měl chovat jako „správný“ Rom. O tom, jak se má chovat Rom, má každý z majority nějakou představu, ať danou výchovou, médii nebo vlastní zkušeností. Je až zarážející, kolik lidí, když poznalo mne a mé chování, jednoznačně konstatovalo, že nejsem Cikán, že se nechovám tak, jako ostatní.

Jak se chovají ostatní
Už jsem věděl, že jsem Rom, ale jak mi bylo řečeno, nechoval jsem se tak. Nezbývalo než zjistit, jak se chová „správný“ Rom. Podle romistů bych měl umět romsky. Měl mít nějaké fluidum (Romipen), které se mi zdá, že je podle nich snad dědičné? Prostě bych měl být příslušníkem velkého a po staletí porobovaného národa Romů. Podle antropologů bych se neměl bavit s každým Cikánem podle pravidel rituální (ne)čistoty a rodina by měla být mým životem. Podle majority bych měl lhát, krást, hrát na nějaký nástroj, možná snad kočovat a bůh ví, co ještě.
Podle mě Rom neexistuje. Romové nemají žádnou kulturu, z které by se dal postavit nějaký národní symbol a propos národ. To, že bych se neměl bavit s nějakým druhým Cikánem, je jen na mně a opravdu se neřídím pravidly nějaké rituality. Jenom se mi špatně vysvětluje, že je mi někdo nesympatický, a že si s ním nemám o čem popovídat. Raději řeknu, že je špinavý a smrdí. Rodina není můj život, ale jsem jednou ze složek rodinného života. Jsem synem, vnukem, bratrem atd. Názor majority se mi zdá natolik scestný, že se jím raději zabývat ani nebudu. Tím ale nechci říct, že je méněcenný než předchozí dva. Možná je ten nejdůležitější, ale obávám se, že bych nevolil zrovna spisovná slova, při jeho vyvracení.

Kdo tedy jsem
Jsem člověk a jsem občanem této země, což mně dává práva a povinnosti ke společnosti – k občanské společnosti – ne ke společnosti národní. Abych mohl mít práva povinnosti k národu, musel být jeho příslušníkem.
Jsem podle majority Rom, Cigán, Cikán, ale já se cítím být „ubohým“ člověkem, který se snaží pouze přežít všemi dostupnými prostředky.

Jde mi jen o přežití
Závěrem bych podotknul, ať jsem kdokoli, že mi jde jen o přežití.
Myslím, že by se majorita a samotní identifikovaní Romové asi moc divili, kdyby se ukázalo, že nic takového jako romská kultura neexistuje, že je to jen forma kultury chudoby. Kultura chudoby, kterou vyformovala majorita tam, kde se nachází, že jde o kulturu chudoby, která trvá po staletí a mění se stejně jako jakákoliv kultura. Kultura chudoby, která se pořád mění a mění. To, co bylo pro rodiče zásadou, je pro mě radou a pro mé děti to bude jen pohádka. Kultury jsou plastické, ale kultura chudoby je proti nim elastická.
Můžeme se teď ptát, kde byla země vzniku této kultury chudoby. Stejně jako romisti a mnoho romologů tázajících se po kořenech romské kultury. Zdá se mi to ovšem zbytečné a nemožné.
Existuje-li nějaká romská kultura, co ji vede k takovým dynamickým změnám? Není romská kultura opravdu jen neetnická kultura chudoby, porobovaných a po staletí marginalizovaných etnických skupin?
Až na tyto otázky odpovím (teda pokud mě někdo nepředběhne), padne mýtus o romském národě a jeho kultuře.

Antonín Ferko,
student sociální a kulturní antropologie
Západočeské univerzity v Plzni