Týdeník Respekt uveřejnil v čísle 4 rozhovor s Tomášem Hirtem Nešiřme nacionální mýty. Rozhovor bohužel vykazuje veškeré rysy toho, co v posledních letech Hirt a jeho kolega Jakoubek publikují. Autor se v něm snaží ukázat sečtělost, rozhled po dějinách a schopnost uvažovat, naznačí nové trendy v antropologii, získá si humanisticky orientovaného čtenáře (vždyť kdo z nás by třeba po holocaustu ztotožňoval kulturní identitu a biologický původ, že?!), nakonec se však aprioristicky a humpolácky zmocní složitého tématu romské identity, které by přitom dalo zabrat i zkušenému romistovi.

Romistika se opakovaně střetává se dvěma protichůdnými typy bludů. Podle jednoho jsou Romové jednotná skupina, podle druhého naopak Romové neexistují, protože jde o různé skupiny, které spolu téměř nic nesdílejí. Nefunguje ovšem ani jedno z těchto zjednodušení, a není to ani tak, že by se pravda získala nějakým „zprůměrováním“ uvedených extrémů. Romská identita byla léta (a zdaleka ne jen u nás a jen za komunismu) na jednu stranu potlačována, na druhou stranu upevňována určitou segregací a vztahy mezi jednotlivými skupinami, na jedné straně v některých případech téměř nesmiřitelnými, mají druhou stránku v romské solidaritě a vědomí spolupatřičnosti. Romská socioložka Naděžda Demeterová z Ruska popisuje jako sjednocující prvek všech Romů právě vědomí romství, tedy negádžovství. Samozřejmě že se všichni Romové ve světě necítí jako jednotný národ, ale existuje něco předpolitického, co jsem kdysi nazval „společným vědomím romství“.
Evropské národy na rozdíl od Romů už prošly národním obrozením, či chceme-li nacionalismem, ale to nejde jen tak vymazat s poukazem na to, že koncept národa vznikl až v 19. století, nebo zjednodušujícím tvrzením, že dnes už to tak nebereme. Nacionalita a etnicita jsou pořád významným identifikátorem a „neetnický“ občan je stále ještě nenaplněným přáním nejen ve střední Evropě. Je tedy otázkou, zda by zrovna Romové měli začít naplňovat Hirtovo přání jako první, a zda vůbec je to pro ně a pro nás všechny to nejlepší.
Mimochodem Romové byli do „nacionalismu“ svým způsobem nahnáni a potřeba politicky spojit romské menšiny, které žily půl tisíciletí po světě více či méně odděleně, vznikla z více důvodů. Kromě mnoha až překvapivě společných rysů šlo o společnou negativní zkušenost menšin bez státu a bez reprezentace, se kterými si každý dělá co chce a bez skutečné znalosti je interpretuje, jak se mu zachce.
Velmi zavádějící jsou zejména Hirtovy soudy o tom, co běžní Romové chtějí a potřebují. Z toho, že primární zájem hladových je se nasytit, je v rozhovoru vyvozována neochota emancipovat se jako Romové. Snad si ani nevzpomínám, že bych někde četl tak zrůdnou bagatelizaci problému, stavění sociální práce do přímého protikladu ke kulturním a národně obrozeneckým snahám. V tomto bodě – navzdory obratným formulacím – pan Hirt významně překonal marxisty. Ti alespoň rozdělovali materiální základnu a duchovní nadstavbu, Hirt „nadstavbové“ části rovnou neguje.
Celkové vyznění rozhovoru mě rovněž nepřekvapuje. Zjednodušeně řečeno k chudým Romům má blíže samozvaný interpret a pomocník pan Hirt, než jejich „samozvaní mluvčí“, a to všichni bez rozdílu (což je pro Hirta typické). Píše-li Hirt, že „etnická rétorika zatím nedokázala vyřešit problémy lidí, kteří se v České republice ocitli v potížích…“, mohu ho ubezpečit, že jeho „antinacionalistická“ rétorika jich vyřešila ještě méně. Profesionální sociální práce je bezesporu potřeba. Je ovšem hrubou chybou klást ji do protikladu k emancipaci kulturní, etnické či národní.
Že je identita věc složitá, se ostatně projevuje i v samotné prezentaci Tomáše Hirta. Akademický „antropolog ze Západočeské univerzity“ je totiž zároveň koordinátorem mnoha romských projektů, tedy svým způsobem konkurentem zmiňovaných romských vůdců. Je poněkud smutné, že pokus o vědeckou interpretaci využívá jako prostředek v soutěži o granty, a ještě smutnější je, že tyto soupeře jednoznačně definuje etnicky.

Jan Červenka, Ph.D.,
Filozofická fakulta UK,
odborný asistent na oboru romistika