Langston Hughes (1902–1967)

A proto se stydím za černého básníka, který prohlašuje: „Chci být prostě básníkem, a ne černošským básníkem“, jako by svět jeho vlastní rasy nebyl stejně zajímavý jako kterýkoli jiný. A stejně tak se stydím za barevného umělce, který utíká od zobrazování černých tváří ke krajinkám se zapadajícím sluncem vyvedeným v akademickém stylu, protože se bojí podivné nebělosti svých vlastních rysů. Není sporu o tom, že umělec musí mít možnost svobodně si zvolit, co chce dělat, ale zároveň se nikdy nesmí bát dělat to, co si zvolil.

Jen ať vřeštění černošských jazzbandů a drsný hlas Bestie Smithové zpívající blues pronikají do zacpaných uší barevných rádoby intelektuálů tak dlouho, až je zaslechnou a možná jim porozumí. Ať Paul Robeson zpívá Water Boy a Rudolph Fischer píše o ulicích Harlemu, ať Jean Toomer drží srdce Georgie ve svých dlaních a Aaron Douglas kreslí své podivné černé fantazie; snad tím jednou přimějí úzkoprsé černošské maloměšťáky vzhlédnout od svých bílých, počestných, nudných knih a novin a dají jim na okamžik spatřit odraz jejich vlastní krásy. My mladí černí umělci, tvořící dnes, chceme vyjádřit svou osobitou tmavou duši bez strachu a studu. Když se to bílým líbí, jsme rádi. Když ne, je nám to jedno. My víme, že jsme krásní. I oškliví. Tamtam pláče a tamtam se směje. Když se to líbí barevným, jsme rádi. A když ne, je nám to jedno zrovna tak. Budujeme své chrámy pro zítřek, tak pevné, jak jen umíme, a sami stojíme na vrcholku hory, uvnitř svobodní.
Černošský umělec a rasová hora, 1926

Na harlemské renesanční scéně by bez něj zřejmě zůstala neobsazena důležitá role barda. Lidovou prostotu si sice někdy nasazoval i jako masku, ovšem povýšit jazyk černošského ghetta na působivě sdělný a obecně přijatý literární idiom se podařilo právě jemu. I z tohoto důvodu jej označil Alain Locke za nejrasovějšího z mladých básníků.

Připravila -jk-