Kdy jste byla sterilizována?
Sterilizace mně byla provedena v roce 1990, když mi bylo 21. Moje první dítě byl chlapeček, ale protože byl napříč, doktoři museli provést císařský řez. Po dvou letech a devíti měsících jsem porodila další dítě. Původně říkali, že porod bude v pořádku, nastaly však komplikace. Doktoři museli nanovo provést císařský řez a přitom mě sterilizovali. Museli to prý provést, protože jinak bych zemřela.

Informoval vás někdo o tom, že budete sterilizována? Kdy vám sdělili, že je sterilizace nutná, protože se jedná o otázku života a smrti?
To vše jsem se dozvěděla na porodním sále ve chvíli, kdy vznikly komplikace. Uletěla mi pupeční šňůra a když prováděli lékařské zákroky, v nichž se nevyznám, přinesli papíry a já jsem musela udat jméno holčičky, popřípadě chlapečka. Následně řekli, že musím podepsat sterilizaci. Pochopitelně jsem z toho všeho byla úplně mimo, přemýšlela jsem hlavně o děťátku a přála si, aby vše dobře dopadlo.

Věděla jste, co znamená a obnáší slovo sterilizace?
To jsem vůbec nevěděla a nikdo mi to nevysvětlil – ani v daný moment či kdykoli předtím. Dali mi papír, tužku a řekli: „Podepište, protože můžete umřít.“ Už jsem to řekla v několika rozhovorech a budu to neustále opakovat, že dodnes nevím, jak ten papír vypadal, a že bych ho ráda viděla, protože vůbec nevím, kde ten můj podpis je. V takové situaci člověk podepíše cokoli. Když ležíte v bolestech a řeknou vám, že bude proveden další císařský řez s tím, že jsem věděla, jaké to bylo poprvé, když mi ho provedli. Je to bolestivé, není to jako přirozený porod. Tím pádem mi řekli „sterilizace“.

Kolik máte dětí? Chtěla jste mít ještě další?
Mám dva syny, jednomu je 17 let a druhému 14. Moc jsme si vždy s manželem přáli holčičku. Dnes už ji ale mít nebudu.

Kdy jste se dozvěděla, že už nikdy nebudete moci mít děti?
Den po porodu. Po císařském řezu jsem spala na pooperačním pokoji, kam za mnou po probuzení přicházely sestřičky a ptaly se, jak mi je. Když jsem se probrala, jako první jsem se zeptala, zda mám chlapečka nebo holčičku. To bylo pro mne nejdůležitější. Byla jsem malinko nespokojená, když jsem se dozvěděla, že je to syn, protože jsem si přála dceru. Pak mi sdělili, že jsem sterilizovaná, a že už nikdy nebudu mít děti. S tím jsem byla velice nespokojená, protože mi řekli, že jsem to podepsala. Pak do porodnice přišel manžel s mou maminkou a začal dělat problémy. Nechápal, proč mně udělali něco takového, v pouhých 21 letech. Nesouhlasil s tím, že už nikdy nebudu mít děti. Ani mamince se to nelíbilo. Na to jim personál sdělil, že sterilizace byla nutná, jinak jsem mohla umřít. Vím ale, že kdybych v té době věděla, že se mohu svobodně rozhodnout, nebo by mi dali alespoň týden či 24 hodin na rozmyšlenou, zvážila bych to a po poradě s manželem učinila svobodné rozhodnutí.
Přestože jsem chodila do poradny pro riziková těhotenství ve Vítkovické nemocnici k paní doktorce Kulové a Tvarůžkové, které si obě dodnes pamatuji, nikdy mi o sterilizaci nic neřekly. Přestože věděly, že první porod by císařským řezem. Je pravda, že mluvily o možnosti, že by mohlo dojít i při druhém porodu ke komplikacím a pak by byl císařský řez nutný. O sterilizaci ale nepadlo ani slovo. Myslím, že to alespoň mohly zmínit tak, abych věděla, co to znamená i dlouhodobě.

Mnohé sterilizované ženy uvádí jako příznaky sterilizace nechutenství k jídlu, bolesti hlavy, bolesti při menstruaci. Jaký vliv má sterilizace na váš zdravotní stav, všimla jste si nějakých změn?
Po porodu jsem začala mít deprese a myslím, že jsem se vůbec dost změnila. Dříve jsem byla taková ráznější a pokud mi někdo něco řekl, moc jsem si to nebrala, netrápilo mě to a ani jsem kvůli tomu neplakala. Teď jsem zranitelnější. Takže co se týče povahy, změny na sobě pozoruji. Při menstruaci mívám obrovské bolesti v podbřišku. Několikrát už musela přijet záchranka a píchli mně injekci, takové bolesti to byly, že jsem se až plazila po zemi. Dodnes mám bolesti krční páteře a hlavy. Prášky na migrénu, kterou mám dennodenně, jím jako bonbony. S krční páteří, od níž prý mám ty migrény, jsem chodila i na rehabilitaci, ale moc mi to nepomohlo. Z migrény mně bývá i špatně od žaludku, bolí mě ve spáncích a pálí oči. V takovém stavu musím zalehnout, protože jsem úplně mimo. Na druhou stranu si ale říkám, že přesto všechno jde život dál. Jsou i horší věci – ženy drží smutek, když jim odejde muž. To je pro ženu asi mnohem horší než sterilizace. I když my jsme zasaženi vědomím, že už nikdy nebudeme mít děti.

Je váš ženský lékař nápomocen v problémech, které pramení ze sterilizace? Zajímá se o tuto stránku vašeho zdravotního stavu?
Můj gynekolog mi nedávno řekl, že mám srůsty, a upozornil mě, že kdybych si je nechala odstranit operativně, obnovily by se tam nanovo. Řekla jsem mu o sterilizaci, ale nejspíš nevidí spojitost mezi ní a mými zdravotními problémy. Alespoň o tom se mnou nikdy nemluvil a nikdy se mne na to nezeptal. Nikdy mi ani nedal žádnou radu.

Nastaly nějaké změny či potíže ve vaše partnerském vztahu?
Můj manžel byl vychován v dětském domově, a proto si z celého srdce přál víc dětí. I on moc toužil po holčičce. Chtěli jsme mít takový spokojenější život. Naše první syny jsme vychovávali v době, kdy jsme neměli byt a bydleli u rodičů. Když jsme pak získali byt vlastní, přáli jsme si přivést na svět třetí dítě, ať už holčičku či chlapečka. Sterilizace mi nečekaně naprosto od základu změnila život. Poté, co se to manžel dozvěděl, mi ve slabších chvilkách párkrát řekl, že jako žena jsem na nic, protože děti se mnou už nikdy nebude mít. Ale vím o ženách, které to svým manželům ani neřekly. Ty pak musejí lhát, protože nemohou otěhotnět.

A co umělé oplodnění – podstoupila byste je, kdybyste měla tu možnost?
V poslední době jsem o tom hodně slyšela, ale myslím si, že v mém věku je na třetí dítě již dost pozdě. Kdyby se řešilo ve třiceti, jistě bych umělé oplodnění zkusila.

Jak často pořádáte v Ostravě setkání spolku sterilizovaných žen? Řekněte nám o nich víc.
Setkáváme se vždy první týden v měsíci. Chodím tam teprve od ledna a moc se mi líbí. Dozvěděla jsem se o nich z teletextu, kde zveřejnili výzvu pro podobně postižené ženy. Byl tam kontakt na pana Kumara. Obrátila jsem se na něj a byla jsem ráda, že si můžu někomu postěžovat. V době, kdy se mi to stalo, mne nechtěl nikdo vyslechnout, nikdo se mnou nechtěl o tom mluvit, nikoho to prostě nezajímalo. Právě proto jsem moc ráda, že takový spolek existuje, a že se tam můžeme bavit o problémech, které nás trápí. Pan Kumar i s právničkovou Tomisovou nám vždy sdělí, co je nového, co se děje.
Je zajímavé, že se o této problematice dnes může hovořit. V tom devadesátém, tedy těsně po revoluci, to nebylo vůbec možné. Vůbec nikdo tenkrát nepřišel s tím, že by se to mohlo řešit.

Jak se staví vaše rodina a okolí k tomu, že jste jedna z žen, které podaly žalobu na nemocnice, jež prováděly sterilizace?
Abych řekla pravdu, zpočátku mi říkali, že asi ničeho nedosáhneme. Teď ale vidí, že se o tom hodně hovoří v našich i zahraničních médiích. Drží mně palce, aby se to podařilo. Vidí rovněž, že pro veřejnost je to veliká kauza, která se nedá jen tak zamést pod koberec. Vím, že se to nedávno projednávalo i na konferenci v New Yorku a pro nás, Romky odsud, je to zadostiučinění, když víme, že se o nás někdo zajímá.

Chtěla byste prostřednictvím Romano hangos něco vzkázat ostatním ženám, které mohou být v podobné situaci?
Říkám to opakovaně: přidejte se, fanděte nám, podporujte nás a nebojte se promluvit! Budeme bojovat do poslední kapky a ze všech sil. Teď, když jsme to už začaly, se nedáme a nepůjdeme od toho.