Ve státě, kde si i dobře vydělávající podnikatelé mohou dojít pro sociální dávky, lze zneužívat leccos. Pochopitelně i tak choulostivou záležitost, jako je azyl. Jako českého občana mě však mnohem více než zneužívání azylu děsí zneužívání žadatelů o azyl v rámci populistické politiky státu a přezíravý postoj k lidem, kteří se jako uprchlíci ocitli v krajní nouzi.

Tento postoj je zřetelně čitelný i v některých názorech citovaných v článku Nejvyšší soud má důkazy, jak se zneužívá azyl, publikovaném v Hospodářských novinách 21. března (viz též www.ihned.cz). Na rozdíl od autorů v článku citované zprávy, podle níž stovky cizinců zneužívají azylu k tomu, aby si zajistily bezstarostný život v Česku, se jako koordinátor Amnesty International pro uprchlíky, setkávám s desítkami žadatelů o azyl osobně, nejen s jejich spisy. A jsou to setkání neveselá a bolestná, kdy se před člověkem odvíjejí kruté a absurdní příběhy plné útlaku a ponižování.
Bohužel tyto příběhy nekončí v zemích, odkud tito lidé utíkají, ale pokračují i v demokratickém a evropském Česku. Tak např. žadateli z Demokratické republiky Kongo, kde již několikátým rokem pokračuje občanská válka, která si dosud vyžádala přes tři miliony mrtvých (!), je azyl odmítnut s tvrzením, že situace v jeho zemi se zlepšuje. Žadatel z Íránu, kde vládne jeden z nejodpornějších fundamentalistických režimů světa, byl zase málem deportován zpět do své země. Když se to vzhledem k přeplněnému leteckému spoji do Bejrútu nakonec českým úřadům nepodařilo, byl pracovníky ministerstva vnitra udán iránské ambasádě. O mnoho lépe se v ČR nevede ani uprchlíkům z Běloruska – země poslední evropské diktatury. Bídu české azylové politiky nejvýstižněji ilustruje fakt, že většina neúspěšných žadatelů o azyl bez problémů získá azyl v zahraničí. Čečenští uprchlíci, na které náš stát činil systematický nátlak k návratu zpět do vlasti, velmi úspěšně a rychle dostávají azyl v sousedním Rakousku. Palestinský uprchlík, který ponižujícím způsobem strávil předloni několik měsíců v tranzitním prostoru pražského letiště, bez problémů získal azyl v Německu.
Naše země, která mezi válkami měla pověst bezpečné oázy pro uprchlíky z bolševického Ruska i nacistického Německa, je dnes v tomto ohledu v rámci svobodného světa jednou z nejméně přívětivých a vstřícných. Procento udělených azylů či alespoň tzv. překážek ve vycestování, je jedno z nejnižších v Evropě. Horší je to snad už jen na Slovensku a v Polsku. Tento fakt je o to ostudnější, že z naší země v minulosti odešly statisíce lidí, kteří jako uprchlíci z komunistického státu dostávali azyl automaticky. Nikdo s nimi nejednal tak ponižujícím způsobem, jako my jednáme např. s Vietnamci a Číňany, kteří prchají z naprosto stejných režimů. A nebo se snad někdo u nás domnívá, že Čína a Vietnam jsou rájem liberální demokracie?
Plně chápu problémy soudů s tím, že jsou zaveleny stížnostmi. Problém ovšem nespočívá v uprchlících, ale v ministerstvu vnitra, které žádosti o azyl nekompetentně zamítá. Negativní rozhodnutí jsou nepodložená, mnohdy to vypadá, jako by příslušní úředníci ani nesledovali mezinárodní politiku. Někteří z žadatelů dokonce hovoří o rozšířené korupci. Z osobní zkušenosti mohu zodpovědně konstatovat, že Odbor azylové a migrační politiky (OAMP) MV ČR se svou arogancí plně vyrovná jakémukoliv úřadu z komunistické éry. Kdyby se jednalo tak, jak OAMP jedná s žadateli o azyl, s českými občany na jakémkoliv státním úřadě, vzbudilo by to skandál, z jakého by se naše společnost ještě dlouho vzpamatovávala. Bohužel vzhledem k tomu, že jde „jen“ o uprchlíky, jen málokoho u nás tyto znepokojivé skutečnosti zneklidňují.
Zatímco Evropa směřuje k solidární a otevřené multikulturní společnosti, Česko spěje k uzavřenému nacionalistickému skanzenu. Více než výmluvně o tom svědčí i internetová diskuse následující za elektronickou verzí příslušného článku. V takovém skanzenu je potom přísnost na cizince naopak vítaným a pro voliče dobře prodejným politickým zbožím. O to vítanějším, když se vůdčí politici beznadějně znemožní bytovými a nevěstincovými aférami. V této souvislosti je potom ovšem na místě položit si otázku, zda-li ona nevstřícná azylová politika a různé zaručeně zasvěcené analýzy dokazující neoprávněnost stížností žadatelů o azyl, nejsou více než objektivním rozborem faktů ochotnou reakcí na nepsané politické zadání. Pokud tomu tak je, znamenalo by to, že se vracíme před listopad 1989. A to by bylo špatné znamení nejen pro uprchlíky, ale pro nás všechny. Dnes se tak jedná s cizinci, zítra mohou přijít na řadu z různých důvodů nepohodlní čeští občané. Neodsuzujme proto šmahem uprchlíky – jsou to tytéž lidské bytosti a jejich lidská práva jsou i našimi právy. Dejme jim místo novely azylového zákona pouze posilující restrikce šanci na nezávislý tribunál složený nikoliv z poslušných a nedovzdělaných úředníků, poplatných svým šéfům, ale ze skutečných odborníků. Takový tribunál by byl důstojný právního státu, za který se hrdě vyhlašujeme.

Lubor Kysučan
autor pracuje jako univerzitní učitel a koordinátor Amnesty International pro uprchlíky