Pokračování rozhovoru s paní Rosálií

Kdy jste potkala pana Š.?
Já jsem byla v nemocnici dva měsíce. Mně drtili kameně a ono to zase nešlo ven. Roztahovali cévy, zase to nešlo! A primár mi povidal, „musíme Vás operovat, nemusíte se bát, já Vám to sám budu dělat“. Taký dobrý primár, aji ty doktori, velice dobrý, nemůžu říct! V Brně Bohunicích. Teď já jsem šla, vzali ma na tu operačku tam, a on mi to vytláčal tak, jak mi to tam řízl, ale všecko som cítila, všechno! On mi to… on s něčím, tak jak kdyby mi vodu tam nalil, ale všecko som cítila, ne, tak ale som nedbala. Aby čím skór mi to udělal. Vytláčal mi to, vytláčal, až to všechno vybral ty kameně z té ledviny. Ty polámané, víte, to byl, to bylo jak šutr. Jáj, a potom ze mňa až tak téklo od téj bolesti, já som sa držala tej posteli tam. A až som byla hotová, sestrička prišla za mnú. A chcela ma zavést tam hore, po operačním jak dávajú. A doktor, poví… „nechte ju“. „Já si ju odnesu tam.“ Tak vzal tu postel, ne, to je na ty kolečka, do toho výtahu, já som bola až na trináctém poschodí a na prvém operovali. Tak on ma vzal. Ale už jak ma dal do toho výtahu, už jsem nevěděla o sobě. Som zůstala v bezvědomí, aj na tu postel, keď ma dal. Jsem nevěděla nic. Až potom som nějak sa prebúdzala a vidím, primár stojí u té posteli. On se na mňa díval a pozoroval ma. A že on jak viděl, že oči otváram, on hned prišel ke mně a byl rád! „Já jsem už rád, že už jste po tem. Tolik jste vytrpela! Dva měsíce jste tady. Nebojte sa už bude dobře.“

A já takový bolesti jsem měla!
A on povídá, „máte bolesti?“ A já povídám, „jo, pane primár, já mám hrozné bolesti“. Tak mi dával také kapky, abych to vypila, injekciu mně píchal. A já na druhý den už jsem chodila. Co byla se mnú na izbe (pokoji) jedna paní, ona chudák taky to, to samé měla. A ona byla na tom špatně po operaci. Ona mně povídá, „Vy už chodíte?!“ „Vám nic není?!“ Já povídám, „no, tak už mi nic není“. Povidám, „už mi je dobre“. Nebo sestrička ma chcela umyt a já povídám, „ne, já půjdu sama k umyvadlu, já sa umyju“. Ona ma zbadala, „Ježíš Maria, toto snad není možný!“ Ona mně povídá, „a mohla byste mi podat čaj?“ Hovorím, „jo, já Vám podám“. Nebo já som aji tam opatrovala, kolem něj dělala! Ona sa mi, no ona tak brečela! „Ježíš Maria, to snad není možný!“ „A ještě bych od Vás něco chtěla.“ A hovorím, „a co?“ „No, nějaký časopis kdybyste mi kúpila, abych mohla číst aspoň nebo co…“. Tak som jej šla kúpit ten časopis. Až na čtvrté poschodí jsem šla. Ne, ale s výtahem. Som jej kúpila ten časopis a no, já povídám, „no, já zítra už jdu na izbu“. „Ježíš, to je škoda“, ona povídá. „Vy jste mali velké štěstí, že Vás primár vzal. Ale já to dobrý nemám. Já cítím hrozné bolesti.“ No povídám, „aji já som cítila, ale musíte si pýtat něco od sestričky“. Ne, potom zavolala sestričku a ona povídá, „no, podívajte sa!“ „Stejně jsme operované jeden den a ona už chodí!“ „No tak, má sa dobre!“ ona sestrička, „a Vy sa budete mat taky dobre“. Ale ona brečela jak to… Ne, a potom za čtyry dny ma pustili odtál z tý nemocnici. A som sa stretla s Helenú, jeho dcérú (pana Š.), a on byl akurát u ní. A on byl u řezníka, tam čekal na Helenu, on kúpil maso nějaký. A zas Helena mi povídá, „víte co, já bych Vás seznámila s mojím tátou“. Já som nikdá neviděla. A já som…, hovorím, „na co?“ Povídá, „no, on by Vás chcel vidět, to není daleko, len tady u řezníka“. Tak jsem šla. A tak ma predstavila, ne, a on povídá, „nešla byste se mnou na kávičku?“ A já povídám, „a jo“. A já jsem šla. Do Centrálu. Vypili jsme kávu a on začal se štamprdlama. Já som si myslela v duchu, „Bože…“, on nevěděl, že já som po operaci. Já som si v duchu myslela, „Bože, já som po operaci a já piju štamprdle!“ „Bude mi něco.“ Tak jsem šla. Nevím, vypila jsem tam, myslím, ale tri štamprdle. Tri nebo čtyry. No a potom ještě vypýtal šlehačku. Ještě aj tu som zjedla. A já povídám, „já už jdu dom“. (úsměv) No tak, jsme sa tam rozlúčili, dala som mu ruku, on taky. A on šel k Heleně a já som šla dom. A on potom zas prišel na vinobraní, zase… On za mnou furt jak blázen. No a potom šel zas domů na Slovensko, po tom vinobraní, a on prišel sem na Vánoce, vinobraní je tu v septembri (září) a potom prišel na Vánoce. No a on vám prinde s kytkú sem, že abych si ho vzala! Jsem sa musela smát. Povídám, „co jsem já mladá?! Abych se vdávala?“ Ne, tak chodil sem pořád, ne, a už som byla u něho… a Helena mi povídala v jaké situaci je, že jako… jako děcka ho nemajú rádi. Žádný. U děcek nemůže být. A když je tam sám, že on by tam aj zmrzl přes zimu. On si rád vypije… Takže akurát u ní. Tak ma prehovorila, tak som mu povidala, „tak ať zůstane teda tady“. Tak my jsme spolu takto, ale my nic nemáme mezi sebú. To jako, já som si nemohla na něho zvyknút dva roky. Až teď tu, v tom třetím roku som si zvykla, tak už to nechávám tak. No. Ale nemožem povídat, že je špatný! On jako že na ženu byl ostrý, ale na mňa ne! Na mňa ještě ruku… ani mi špatně nepovídal. Dobrý.

A cítíte se teďka dobře, že je tady. Že nejste sama. Jste ráda, že tu je?
Jo. Takto mi pomáhá ve všem. Aji když su nemocná. Anebo když vařím a mně je špatně… já niekedy, já zůstanem aji v bezvědomí. Někdy. Mně to srdce nějak prestane bit nebo co, já nevím. Začnem sa potit hrozně a sa svalím. A on to dovarí, aji jej (myslí svoji dceru) dá najest, téj holke. No nemůžu říct. Na mě není špatný!