Pokračování rozhovoru s paní Rosálií

A Vaše děti ho mají taky rádi?
Majú všeci! Všeci ho majú rádi. Oni si prv si nemohli… „mami, co´s to udělala?!“ A já povídám, „vy sa nestaráte o mě, máte každý svoju rodinu, a on aspoň sa postará o mě.“ „Vy víte, v jaké som situácii.“ No. Tak nechali tak, oni viděli, že jako teda on dělá okolo mě, když su nemocná. Ne. A když su v bezvědomí, on ma začne utírat s mokrú hadrú, na srdce mi dá hadru, na hlavu a ma rozebere z toho! A sa mi to stávalo moc rází (mnohokrát)! No, som to nemala dlouho, som byla na tom v nemocnici, tak mně od toho pomohli. No, ale teď zas to začíná, asi na druhý týden zas půjdu do nemocnice.

Měla jste i předtím nějaké nemoci?
Neměla! Jak jsem byla s manželem, já som nebyla nemocná! Jak jsem dělala. Vůbec. Jak jsem prestala dělat… Já jsem nachladla a jsem zůstala na ty ledviny. Nachladla jsem. Ty kameny, pak potom za rok jsem dostala infarkt. No. Ale já som nebola, celé roky som nebola nemocná! Až teď.

A s dětmi jste nikdy žádné problémy neměla? S porodem a tak. Velké bolesti nebo…
No, to jo. Já som mala tri porody predčasně. Tady ten kluk jak tady byl, ten je narodený v sedmým měsícu, holka jak je v Plzni, ta je v osmým, a tato v šestým. To išlo tak postupně. V osmým, sedmým, šestým.

To byly ty poslední děti…
Ano. Krvácela som aji čtrnáct dnů, před porodem. Špatné porody, špatné.

Si žena hodně užije…
No…

A na co tak nejraději vzpomínáte, když se zamyslíte…?
Prosím?

Na co nejraději vzpomínáte v minulosti?
Najraději… Nejraději vzpomínám, když jsem byla na Slovensku. Tam jsem měla taký klidnější život. Protože tam tak nepil, ten manžel první a neměla som také problémy! Ale jak som prišla sem, kamarádi, hospody, prišel z hospody, začal vyvádět. To bylo to najhorší! V noci jste nemohla spat! A ráno do práce nevyspaná! … Hrozný…

Vy jste tam na Slovensku bydlela v té jeho vesnici. Jak jste odešla za ním, tak tam jste zůstali…
Taky bola vesnica. Velká vesnica taky. Tam byli taky bohatí lidi, všecko…

A proč jste potom odcházeli sem? Tady Vás někdo volal nebo…?
Nebyla práca na Slovensku! Prv nebyla práca na Slovensku. To všechno táhlo do Čech. No. Skrz prácu. Tam jsme mali postavený domek. Taky… a jsme to potom prodali. Tak ale za pět roků už jak jsme tady byli, potom jsme to prodali. No. Som sa tam nechcela zase vrátit. No…

A tady když Vy jste pracovala, říkala jste, že jste byla v cihelně a pak jste uklízela, tak Váš manžel taky pracoval?
Taky pracoval.

A hrál jenom jako potom po večerech nebo…?
Po večerech. Po večerech.

A do práce chodil?
A už potom…

Do práce chodil ale jinak přes den.
Do práce chodil! Jen já som chytila ty husle a šlahla som jich o stol jednou… povidám, a víc hrát nebudeš! Tak potom to přestalo.

Navždycky nebo na chvilku?
S týma ženskýma na chvilku. No. Ale hrat už nechodil. Prestal.

Tak už sám poznal, že toho bylo dost, asi.
No. Prestal. To bylo hrozné. Každý muzikant. Aji on (myslí pana Š.) byl taký! On taky chodil hrávat a taky pil tak! No a potom žena sa s ním hádala, aby bylo zle v baráku. No. To samý. To nedělá dobrotu! Jenže můj manžel byl takový… ony ty ženský některý až do baráku mu prišly! Holka vdaná, ne, má tri děti, ona vtedy mala dve, a ona mi hovorí, „mami, tátu volá nějaká žena.“ (úsměv) A já jej povidám, „no, běž mu to říct, ať jde ven!“ Ale on nešel. Bál sa. Nešel. Jáj, to sa stalo kolik ráz! On Vám byl takový tichý doma! Tichý, vůbec… ale tam v práci, tam mal baby!

A Vaši synové Vás někdy bránili? Nebo ne. Když Vás třeba manžel bil…
No, jednou ma bránil. Ale to by dobre nedopadlo! Kdepak! Tady ten, jak byl tady. Ten mě bránil, ale on potom se chytil do něho zase a… kdepak, to by nedopadlo dobre. Byl hrozný chlap.

A Vaše rodina Vám to někdy vyčítala? Tatínek?
Vyčítala… vyčítala. To je jasné. Věděli jaký je… no tak co můžu dělat. Co si člověk spraví, to má!

A myslíte si, že Vaše dcery teďka mají třeba, nebo i vnučky, lehčí život? Že to je jinačí doba?
O moc. O moc!

A v čem třeba?
Protože jich chlapi nebijú! Choďá do práce, volakerí (někteří) podníkajú, ty zeti, ne a volakerí chodí do práce. A tady ty syni, to samý! Oni nevěďá, co je facka! Nebo hodil na zem a kopal do ní! Choďá do práce, majú peníze, majú všechno! Nemá sa na čo stěžovat! To je úplně jiný! Úplně! Já mám jedného zeťa, on je na podpore. On podnikal a nechal toho, nebo ono to už nejde ty hadry, tak jak to šlo. Tak je na podpore a ona chodí do práce. Chodí uklízet. Taky. Má pět dětí. A on uvaří. On vystrojí děcka do školy! On uvaří, on uklidí, všechno udělá!

To dřív chlapi nedělali?
Kdepak! Můj vůbec ne. Nic! Ten akurát kávu věděl uvarit, a nic víc. Čaj a kávu. Ale tady ten všecko uvarí! (myslí zetě) Potom mám druhého zeťa, tam bydlí, jak se jde na nádraží. Ten taky všechno uvaří a stará sa o rodinu, o všechno. Hmm. Tento taky uvarí bárco (cokoliv). A ten najmladší, jak tu bol najmladší, ten má zdravotní sestru, ale není s ňú ještě vzatý. Ale mají kluka, má už čtrnáct roků. Tak žijú spolu. No. Včera tady ona byla. Ona sem chodí často.

A Vy jak jste utekla, vdávala jste se potom v kostele?
Ano. V kostele. No, tak za rok. Ale to nikdo nevěděl. (úsměv)

Tam jste byli jenom Vy a manžel.
A svedkové. (úsměv)

Takže jste ani nedělali žádnou velkou svatbu.
Ne, ne len tak. Trocha.

A měla jste aspoň šaty, kytku?
Nemala som kytku! Šaty… kostým jsem měla. Kostýmek. Už jsem měla kluka (syna).

A nemrzelo Vás to, že jste nikdy neměla pořádnou svatbu? Takovou…
Mrzelo! Jsem si vždycky myslela, že budem mat. No a táta taky na to držel a máma, že bude velká svatba. No a nebyla nijaká! …A se zlobil. Zlobil se. Ale pak ho mal nejradši! Mezi tých zeťů. Zas on nebyl falešný! Víte, nebyl falešný a on měl tátu rád! Rád moc! A táta zas jeho, no. Si rozuměli. No. Když aji slyšel, že měl nějakú ženskú nebo co, táta si z toho nic nedělal. „To je u chlapů normální,“ on mi povídal…