Jak si dnes stojí svoboda slova úředníka

Před více než dvěma měsíci jsem měla možnost účastnit se výzkumu organizovaného Evropským střediskem pro práva Romů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zmapování dosti závažného tématu, mým úkolem bylo získat mimo jiné i vyjádření úředníků magistrátů a krajů. Pořídit rozhovor s dotyčnými úředníky problém nebyl. Jak jsem se ale podivila, když jsem zjistila, že valná většina dotázaných zaměstnanců státní správy si nepřeje zveřejnit své jméno.

Jako člověk jsem samozřejmě schopná takové rozhodnutí pochopit - dosti pravděpodobně by jim hrozil postih či vyhazov v případě, že by jejich informace vyzněla pro příslušný úřad kriticky nebo dokonce nepříznivě. Jako občanka demokratického státu se však ptám, jak je možné, že v zemi, kde svoboda slova má zelenou i v případě neonacistů či jiných lidí, hlásajících společensky nebezpečná hesla, se zaměstnanci státní správy bojí podepsat pod svůj vlastní názor.
Je vůbec možné, aby byl člověk sankcionován za to, že vyřkne kritiku, popřípadě nesouhlas s postupem státní správy, který evidentně porušuje lidská práva určité skupiny lidí? Znamená to tedy, že pokud bych byla takto zaměstnána, nesměla bych se vyjádřit k záležitosti, která spadá do mé kompetence jen proto, že by se mé opodstatněné kritice dostalo nechtěné pozornosti? Že by se ten či onen autor pochybné praktiky musel následně zodpovídat ze svého konání, popřípadě by ho to stálo slušně placený post?
Jako dovětek bych ráda vzpomněla slova nejmenované pracovnice nejmenované městské části nejmenovaného města. Postěžovala si na to, jak ráda vzpomíná na doby, kdy ještě byla zaměstnána v neziskovém sektoru jako terénní sociální pracovnice a nemusela vážit svá slova jako v současné době, kdy nad ní bdí její nadřízení z oddělení.

Jana Kabeláčová