Z řad starších generací Romů lze stále častěji slyšet zklamání, údiv i rozhořčení nad tím, jak ministerstvo obrany řeší jejich žádosti o vydání osvědčení o tom, že byli za války pronásledováni. Hovořil jsem s několika žadateli, jejichž věk přesahuje sedm desítek let. Před více než šedesáti lety se museli ukrývat, aby se zachránili před nacistickou persekucí.

„Cikáni“, jako příslušníci méněcenné rasy stejně jako Židé, byli nemilosrdně vyhlazováni, což je nezpochybnitelná historická skutečnost. Ale v současné době dochází k velice zvláštní situaci, která jakoby tento historický fakt zpochybňovala. Jde o postup ministerstva obrany při vydávání osvědčení o tom, že konkrétní osoba se v době války ukrývala před nacistickou persekucí. Toto osvědčení je nutné předložit jako doklad při uplatňování žádosti o odškodnění za pronásledování v době okupace. Žadatelé jsou pobouřeni tím, co se děje.
„V roce 1944 k nám do osady vtrhli hlinkovci a vyhnali nás do lesů. Všechny chatrče zbourali a byli jsme šťastni, že jsme si zachránili život, protože pak přišli Němci a hledali nás. Kdyby nás našli, byl by s námi amen. Ukrývali jsme se po lesích a rozutekli po okolí.“ To je ve zkratce příběh staré romské ženy, která nechápe, proč teď po tolika letech musí dokazovat, co prožila v době války. Z téže romské osady utekla rodina dnes již 75letého muže, který říká: „Tenkrát za války jsme přežili jen zázrakem. Měli jsme štěstí, že jako první vtrhli do osady hlinkovci. Kdyby přišli Němci, všechny by nás na místě postříleli, jak to dělali v jiných romských osadách. Byl jsem tehdy čtrnáctiletý kluk a bylo to pro mě nepochopitelné. Otec mně nedokázal vysvětlit, proč tak s námi zacházejí. Neustále mě varoval, abych se vyhýbal neznámým lidem a to bylo vše, co pro mě mohl udělat. Museli jsme žít tak, aby o nás nikdo nevěděl, a dnes mám dokazovat, že tomu tak skutečně bylo. Z ministerstva obrany po mně chtějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. To jsme tenkrát měli od každého esesáka chtít potvrzení o tom, že se před ním ukrýváme? Nemám potvrzení od Hitlera, tak nedostanu osvědčení z ministerstva obrany o tom, že jsem se za války musel ukrývat.“
Otázka odškodnění Romů za utrpení v době holocaustu je velice vážným problémem. To, čeho se jim doposud dostalo, je zlomkem z toho, co jim náleží. Skutečným výsměchem byla tzv. humanitární pomoc formou balíčků, které někteří Romové obdrželi od mezinárodních organizací. Odškodnění Romů za utrpení v době války je další křivdou, která potvrzuje, že i v této oblasti patří Romové do „nižší kategorie“.

Desider Giňa