Česká republika má už pár týdnů zatím nejsocialističtější vládu od roku 1989. Volby totiž, i díky myšlenkové prázdnotě Klausovy ODS a nejasné politice bývalé čtyřkoalice, vyhrála sociální demokracie. V čele vlády stojí muž, kterému jsou socialistické myšlenky blízké – Vladimír Špidla. V tisku je mu často předhazováno, že chce příliš kopírovat skandinávský sociálně demokratický model částečně neprávem. Špidla sice uznává, že je skandinávský model pro ČSSD zajímavý, avšak jeho inspirace má kořeny někde jinde. Alespoň v minulosti mu byly bližší francouzští socialisté a sám se také za socialistu označoval.

Výsledky voleb Špidlovi určily, že se musí pokusit sestavit vládu s lidovci a Unií svobody-DEU, tedy s křesťanskými demokraty a liberály. Jeho vyjednávací pozice byla silná a trosky čtyřkoalice tak trochu do vlády po prohraných volbách musely. Šéf sociální demokracie je poněkud zaskočil. Z parlamentu jej poslanci znali jako osobu mírnou a vstřícnou. V jednáních o vládě se však ukázal jako tvrdý vyjednavač. Špidla totiž vnesl do jednání něco, co není v českých zemích obvyklé. Jde mu spíše o to, co chce prosadit, než o mocenské posty. To je v české politice docela novinka, a tak měl nad lidovci a US-DEU od počátku převahu. Když se vezme v úvahu i politická situace, prosadil Špidla při vyjednávání téměř vše, co chtěl. Z opravdu důležitých ministerstev dal svým koaličním partnerům jen ministerstvo zahraničních věcí – na zahraniční politiku však mají všechny tři strany vládní koalice téměř shodný názor.
Další pohled na obsazení vlády dává tušit, že bude možná více socialistická než předcházející jednobarevný sociálnědemokratický kabinet Miloše Zemana.
Špidla si při sestavování vlády ponechal nějaké pojistky, které budou jeho partnery držet na uzdě, např. v otázce školného na vysokých školách. US-DEU sice získala místo vicepremiéra pro vědu, ale vysoké školy, které do oblasti vědy bezesporu patří, zůstaly v kompetenci ministerstva školství, které v osobě Buzkové má sociální demokracie. ČSSD má také pod kontrolou ministerstvo financí, což bude mít bezesporu značný vliv při jednání o tom, co konkrétně v rámci rozpočtu vláda podpoří.
Nový premiér se jistí i na svém bývalém ministerstvu práce a sociálních věcí. Tam posadil do křesla snad ještě více levicového radikála než je on sám – bývalého odborového bose Škromacha. To může mít z hlediska budoucího vývoje i nežádoucí účinky, neboť je možné, že Škromach bude jako odborář v sociální politice státu upřednostňovat zájmy současných zaměstnaných a podcení další části sociální politiky, např. problém dnešních nezaměstnaných.
Přes určité výhrady působí současná vláda dojmem, že může splnit některé úkoly, které si předsevzala, zejména ten nejdůležitější – vstup do EU. Má několik zájmů, které ji mohou udržet pohromadě po celé volební období. Na druhé straně však již dnes mohou růst zejména v menších koaličních stranách pocity ukřivděnosti, které by mohly funkčnost vlády podkopat. Špidla byl totiž v jednáních o budoucí podobě vlády až příliš úspěšný, a to může vést k nespokojenosti části lidovců i unionistů s podobou a politikou vlády.
Z hlediska Romů může být vláda přínosem. Má proevropskou politiku a vstup do EU je v zájmu Romů snad ještě více než u ostatních obyvatel státu. Strany, které vládu tvoří, většinou vystupují vůči Romům více vstřícně a lze předpokládat, že bude pokračovat relativně vstřícná politika vůči národnostním menšinám. Navíc s některými osobnostmi, které ve vládě zasedly, Romové určité kladné zkušenosti mají. Nelze však předpokládat, že by jakákoli vláda dala někomu něco na stříbrném podnose. Pokud Romové sami nedokáží formulovat alespoň nějaké základní společné požadavky a společně je také prosazovat, nemohou očekávat, že by se jejich postavení nějakým výrazným způsobem zlepšilo bez ohledu na to, jak bude vláda vůči nim vstřícná.
Roman Růžička