Alena Kanalošová (41 let)

Za jakých okolností a kdy jste byla sterilizována?
Na operaci jsem šla v roce 1987. V tu dobu jsme s manželem bydleli v bytě 3 + 1. Manžel má v Ostravě sestru, která nás tenkrát přemluvila, abychom se odstěhovali za ní. Byt jsme v Ostravě nezískali, a proto jsme se během dvou měsíců vrátili zpět. V Mostě jsme šli na tehdejší národní výbor, kde nám nechtěli vrátit byt, přestože jsem tam umístila podnájemnici. Paní Machačová nám byt sebrala. Neměli jsme kam jít, a tak jsem se rozhodla jít na bytový odbor za panem Dolejším, který tam v tu dobu působil. Ten mi doslova dal výkaz z Mostu – na příkaz paní Machačové. Nezbývalo mně nic jiného, než za ní jít osobně. Podařilo se nám získat byt 1+1 na bloku 13, ale v tu dobu jsem měla již tři děti a čtvrté bylo na cestě. Byla jsem myslím v šestém měsíci těhotenství. Nemohli jsme se do toho malého bytu všichni vejít.
Paní Machačová mně řekla, že dostaneme větší byt v případě, že se nechám podvázat. Zprvu jsem podvaz odmítla. V tak malém bytě by se to ale nedalo zvládnout – tři děti, já těhotná a můj muž. S manželem jsme nemohli mít z tohoto důvodu ani žádný sexuální poměr. Bylo mně tenkrát 23 let. A tak jsem neustále chodila za paní Machačovou a prosila o větší byt. A ona mně zase řekla, že když se nechám podvázat, během týdne zařídí, abychom se mohli nastěhovat do našeho původního bytu. Řekla jsem to manželovi s tím, že na podvaz nechci. Manžel ale nesouhlasil. Asi na měsíc jsme rozhodnutí odložili, ale v tom malém bytě to nešlo vydržet. Trápilo mě to, a tak jsem se pak sama rozhodla, že operaci podstoupím.

Sepsaly jste tu dohodu s paní Machačovou, nebo jste se jen ústně dohodly?
Jednalo se o ústní dohodu, protože jí se v těchto věcech dalo věřit. Dosáhla všeho, čeho dosáhnout chtěla. Na národním výboru měla všechno pod palcem, dokonce bytový odbor i školu. Byla oddanou komunistkou a režim jí přál. Já jsem byla mladá a neznalá. Říkala jsem si, že to vše podstoupím nejen kvůli dětem, ale i manželovi.

Takže se jí nakonec podařilo vás přesvědčit?
Ano, podařilo se jí to i tlakem na mého manžela. Než jsme odjeli za jeho sestrou, byl zaměstnaný ve vodárnách, kde dal výpověď. Aktivity paní Machačové byly ale tak důkladné, že po návratu nemohl najít práci. Chodil od zaměstnavatele k zaměstnavateli a nikde ho nevzali, přestože tehdy musel dělat každý. Po sterilizaci jsem šla za paní Machačovou ohledně manželovy práce. Zvedla telefon, zavolala do vodárny a okamžitě měl svou práci zpět.
O peníze nám vůbec nešlo a po pravdě řečeno si vůbec nepamatuji, kolik jsem dostala. Myslím, že to bylo kolem 600 korun. Chtěla jsem bydlet jako slušný člověk, a aby moje děti klidně spaly a měly svoje postýlky. Když jsem šla na operaci, mladší dceři byly myslím tři roky. Do té malé místnosti se nevešly pomalu ani ty tři malé postele, na kterých jsme spali. Někdy si manžel musel lehnout na zem, protože jako těhotná jsem se tam nemohla vejít. Proto jsem chtěla větší byt, i za cenu, o níž jsem věděla – že už nikdy nebudu mít děti.

Jak jste se po sterilizaci cítila?
Sterilizovali mě v červnu 1987. Po dvou měsících jsem byla neustále unavená, zranitelná. Bolelo mě v podbřišku, začala jsem být strašně nervózní a vystresovaná. Měla jsem neustále bušení srdce, tak jsem šla nakonec k lékaři, který mi dal prášky na uklidnění. Dodnes beru defobin.

Jak se toto vše odrazilo na vašem manželství?
Všechno šlo s námi z kopce. S manželem jsme se rozešli. Po nějaké době jsem si našla dalšího partnera, který mne ale posléze též opustil. Nemohla jsem mít intimní poměr, vůbec jsem to tak necítila. Nakonec se první manžel rozhodl, že se ke mně vrátí kvůli dětem. To, že už nemůžu mít děti, zůstalo ale mezi námi problémem i nadále – měl se mnou jednoho syna a tři dcery a logicky chtěl syna dalšího. Ještě před pěti lety mi říkal, že by jej chtěl.

Co si myslíte dnes o paní Machačové, která je údajně po smrti?
Byla to zlá ženská. Všechny nás znala ze starého Mostu, věděla o našich majetkových poměrech a zneužívala toho. Zasahovala do soukromých životů, do našeho soužití. Pletla se do všeho. Například když byly děti ve škole, byla jsem v domácnosti, a tak jsem nechtěla, aby chodily do jídelny na obědy. Tenkrát ale proti mé vůli zařídila, že na obědy chodily – vycházelo to mnohem dráž, než když jsem uvařila sama. Navíc tam dostávaly kolínka s bramborami, což vůbec nechtěly jíst, protože u nás není zvykem takhle vařit. Děti nechtěly do jídelny chodit. Když už jsem musela obědy platit, šla jsem jim je jednou vyzvednout a při tom jsem zjistila, co jim vaří. Jednou jsem měla s paní Machačovou i trestní komisi kvůli tomu. Takové počínání pak zastavili.

Scházíte se tu s dalšími sterilizovanými ženami pravidelně. Přinesla vám tato setkání něco podstatného?
Určitě naději. Poprvé v životě mluvíme otevřeně beze studu o všem, co jsme prožily a vlastně nadále prožíváme. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

A co byste vzkázala ženám, které jsou na tom stejně či podobně jako vy s tím rozdílem, že se ještě se svým trápením nikomu nesvěřily?
Aby v sobě našly odvahu a o své sterilizaci otevřeně mluvily.

Připravily Jana Kabeláčová
a Lucie Fremlová