K romskému jazyku jako svému mateřskému se přihlásil při loňském sčítání lidu téměř dvojnásobek osob, než k romské národnosti. Zatímco k romské národnosti se přihlásilo 11 746 lidí, k romskému jazyku jako mateřskému 23 211. I když je to jen zlomek skutečného počtu Romů, přesto je to číslo optimistické. Tito lidé totiž berou jako součást svého romství jazyk, který zdědili po svých předcích. Hovoří o kořenech, které alespoň část Romů skutečně cítí a chce si je uchovat. Mnozí z nich, téměř 13 tisíc, se přihlásilo ke dvěma mateřským jazykům – vedle romštiny i k češtině.

Výsledek svědčí o tom, že určité neokázalé romství, dědictví po předcích, má pro mnoho lidí větší význam, než politické se přihlášení k romské národnosti. Zatímco kampaň za to, aby se Romové k romské národnosti přihlásili, vedlo několik organizací, výsledkem byl neúspěch. Není divu; pojem národ, národnost, v dějinách znamenal různé věci a jazyk byl málokdy tím nejvýznamnějším kritériem. Pod český národ po většinu dějin spadaly osoby, které cítily sounáležitost s českou zemí a patřily k ní. Tak nepřekvapí, že mnozí z významných Čechů neuměli česky. Jako svůj mateřský jazyk měli němčinu. Přesto i v době nacionálního hašteření v devatenáctém století jim to nebránilo, aby se významnou měrou nepodíleli na českém národním obrození.
Jazyk při národním určení sice hraje významnou roli, ale to není jeho hlavní úloha. Jedinečná struktura jazyka významnou měrou ovlivňuje způsob našeho přemýšlení. Už jenom samotný jazyk má význam pro uchování určité kolektivní paměti. Odráží se v něm to, co za staletí předkové zažili, čím prošli a to se projevuje i na formování osobnosti člověka.
Zatímco politické přihlášení se k národnosti u Romů zklamalo ať už z jakýchkoli důvodů, ke svému jazyku se část Romů veřejně hlásí. Je jich však žalostně málo a snad každý, kdo se s Romy setkává, ví, jak mizí stará romská slova a na jejich místa nastupují české a slovenské náhražky. Starší generace je ještě zná, ale často již jen jako vzpomínku z dětství. Proto je až zarážející, že romští předáci či spíše politici, se snaze o uchování a pěstování romského jazyka věnují jen výjimečně. Řeči o pěstování romského jazyka jim slouží pouze jako zástěrka v jejich politických hrátkách, ale pro jazyk dělají jen velmi málo, zejména na té „nejnižší"“ místní úrovni. Romské děti již nežijí v romských osadách izolovaně od většinové populace a mají-li si svůj jazyk zachovat, musí ho cíleně pěstovat. Kolik je však v České republice mateřských škol, kde by děti mohly použít i romštinu? Zazpívat si romské písničky či vyslechnout romskou pohádku? A mají možnost se snad věnovat romštině na základních školách? Bez toho však bude romský jazyk dále hubnout, počešťovat se.
Nemyslím, že by snad Romové v důsledku ztráty svého jazyka zmizeli. Své romství mají v sobě i španělští Gitanos, kteří svůj jazyk ztratili. Bylo by to však výrazné ochuzení. A bez romského školství tato ztráta jazyka hrozí. Romské organizace by se měly snažit, aby základy romského školství postupně vznikaly. Stačí jen několik skromných kroků. Školky, které by se věnovaly nejenom rozvíjení znalostí češtiny, ale i romštiny. Prosazovat také romštinu, třebas jako nepovinný předmět na základních školách, aby žáci měli možnost dále se zdokonalovat v jazyku svých předků. Dnes již neobstojí námitka, že nejsou lidi, kteří by mohli romštinu učit alespoň na základní úrovni. Jsou absolventi Romské střední školy sociálně právní či Evangelické akademie, kteří již mají alespoň středoškolské vzdělání. A vzdělaných Romů bude dále přibývat. Bylo by dobré, kdyby alespoň část z nich se věnovala romskému jazyku. Romům a jejich sebevědomí, které je tak důležité pro uplatnění ve společnosti, by to prospělo určitě víc, než boj o to, kdo ovládne skomírající Romskou občanskou iniciativu či získá větší grant na soutěž takové či onaké miss.
Roman Růžička