Hana Šebková neměla na základní škole problémy s učením a byla vzorem pro všechny ostatní ve třídě. Žákovskou knížku měla popsanou od vrchu až dolů samými jedničkami, ale také poznámkami – Hanička tuze zlobila.
I na gymnáziu byla vynikající studentkou, ale zlobila dál a snad ještě víc. Měla dokonce dvojku z chování, v té době to byla vážná věc. Profesorský sbor řešil, co má se slečnou Šebkovou dělat. Jí to bylo skoro jedno, ale rodičům ne, trpěli, i když nemuseli – dcera úspěšně ukončila gymnázium a začala studovat francouzštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1977–1978 studovala jeden rok obecnou lingvistiku na Univerzitě Aix – Marseille v Aix-en-Provence na jihu Francie. A právě tato zkušenost, vhled do jazyků různých národů, ale i pobyt v multietnickém a multikulturním prostředí ji po návratu přivedly k Romům a následně i do kurzu romštiny.

Od roku 1983 byla na volné noze, živila se překlady a tlumočením. Od roku 1990 je externí lektorkou romského jazyka na Pedagogické fakultě UK. V roce 1994 se stala redaktorkou časopisu romistických studií Romano džaniben. Tuto práci vykonává bez nároku na honorář. V roce 1998 se podílela na vydání Romsko-českého a česko-romského slovníku. V roce 1999 vyšla ve Fortuně její Učebnice slovenské romštiny. Hana Šebková Romům věnuje nejen svůj čas, ale i srdce a říká, že s Romy nepracuje, ale kamarádí.

Co vás táhne k Romům?
Snažím se od nich co nejvíc naučit, zajímám se o různé dialekty. Pak své poznatky předávám dál – v časopise, ve škole, na přednáškách a v kurzech romštiny.

Ztratila jste nějaké přátele, když se dozvěděli, že děláte pro Romy?
Ne, určitě ne. Netolerantní lidé a lidé s předsudky by se asi těžko stali mými přáteli.

Jak jste se seznamovala s Romy a jejich způsobem života?
Když jsem chodila do kurzu romštiny, našla jsem si několik romských rodin, které jsem pravidelně a často navštěvovala. Učila jsem se od nich slovíčka, připravovali jsme tehdy Romsko-český a česko-romský slovník a trvalo nám to několik let. Když jsem měla trochu času a peněz, jezdila jsem za Romy i do slovenských osad a tam jsem poznávala jejich způsob života, zvyky, životní filozofii.

Jaký dojem ve vás vyvolala romská osada?
O svých prvních dojmech bych mohla mluvit tak před dvaceti lety, dnes už ne. Byla jsem tam mockrát. Pokud mi čas dovolí, do některých osad se pravidelně vracím a vždycky se tam moc těším. Je ale také pravda, že některé osady v důsledku masové nezaměstnanosti v posledních letech sociálně degradovaly – rozmohla se lichva, drogy, záškoláctví.

Jak vás Romové berou?
Romští kamarádi mě, doufám, berou jako kamarádku. Ti, které navštívím jen náhodně proto, abych se něco nového dozvěděla, nahrála jejich vyprávění, dialekt, si většinou váží toho, že se o romskou kulturu a jazyk zajímám, a tak mě hostí, poskytují nocleh a jiné dobrodiní. Někteří mě ale považují za cvoka a nechápou, proč to dělám. I tak se ke mně ale většinou chovají velmi přátelsky.

Líbili se vám romští kluci?
Jistě, někteří. Obecně se mi líbí spíš lidé tmavší pleti – Indové, jižní Asiati, černoši. U nás se jim nejvíc přibližují Romové. Samozřejmě ne každý Rom je hezký a ne každý Čech je ošklivý. Tak to není.

Jaký je váš nejhorší a nejlepší zážitek s Romy?
Nejhorší? Asi když mě chtěli dva romští kluci v Košicích znásilnit. Tehdy mě zachránilo, když jsem jim řekla, že v Praze chodím s Gejzou Demeterem ze sidonovského rodu. Nebyla to pravda, žádného takového Gejzu jsem tehdy ani neznala, ale ten rod byl známý jako početný a silný a zabralo to. Na gadžovské kluky žádné takové zaklínadlo bohužel neplatí...
A nejlepší? Vždycky mě fascinuje, jak jsou Romové pohostinní a připraveni pomoci člověku v nouzi. A jak jsou intuitivně schopni okamžitě rozpoznat člověka dobrého od zlého.

Máte nějakou zkušenost s dobrotou Romů?
To jsem třeba jednou po půlnoci přišla na kůži promočená do jedné už dávno spící romské osady, kde jsem dříve nikdy nebyla a nikoho jsem tam neznala. Zaklepala jsem na dveře jedné z chatrčí a řekla, že nemám kde spát. Vzápětí jsem se po vydatné večeři ocitla v „parádní posteli“. V některých oblastech je taková postel s ozdobným přehozem součástí interiéru, nikdo z domácích v ní nespí a je určena jen pro vzácné a vážené návštěvy.
Ráda vzpomínám také na Brodské na západním Slovensku, kde jsme byly kdysi s Editou Žlnayovou a nahrávaly tam romštinu a romské zvyklosti. Jeden Rom nám velice upřímně a se slzami v očích děkoval, že se snažíme zachycovat a uchovat romskou kulturu. Na cestu nám potom dal masovou konzervu, sto korun a řekl, že jsme jako Cyril a Metoděj. A my jsme se pak cestou dohadovaly, která z nás že je ten Cyril a která Metoděj.

Měla jste jako dítě ráda pohádky?
Samozřejmě! Nejvíc mě ale bavily neuvěřitelné historky ze života, které vyprávěl dědeček. Myslím, že si toho polovinu vymyslel, ale to vůbec nebylo důležité.

Kdy jste se poprvé zamilovala?
V mateřské škole. Do Roma – ale to byla tehdy jen čistá náhoda. Když o něm říkali, že je cikán, tak jsem tomu nerozuměla. Nevěděla jsem, co to znamená. Byl hodně temperamentní a zlobil. No a já taky. A tak nás občas spolu zavřeli za trest do sklepa. Byla tam tma a černé uhlí a já se strašně bála. A ten kluk, kterého skoro nebylo vidět, mě vždycky vzal za ruku a řekl: Když jsem tady s tebou já, tak se nemusíš ničeho bát. Já to tady už znám...

Uměla byste zazpívat romskou písničku?
Neuměla bych zazpívat ani romskou, ani českou, protože zpívat neumím. Romskou hudbu, ale i jinou, mám moc ráda, poslouchám často desky, CD, občas chodím na koncerty a různá hudební vystoupení.

Vaříte doma romská jídla?
Obvykle ne, protože jsou velmi pracná a zdá se mně, že jsou spíš pro větší počet lidí. Velmi ráda se ale na ně nechám pozvat, občas mi romští přátelé dají goja, které mám z romských jídel asi nejraději.

Co vám dává vaše práce?
Byla mou zálibou, která se stala profesí. A to je asi nejvíc, co mi mohla dát.

A co vám bere?
Čas, který bych ovšem zřejmě věnovala zase tomuto koníčku. Takže mi nebere nic.

Pocítila jste za dobu svého působení, že se Romové mění?
Mnozí ano, hlavně v Čechách. Ztrácejí vztah ke svému jazyku a kultuře. Někteří ho ale v poslední době znovu získávají a z toho mám radost.

Co vidíte u Romů dobrého?
No právě tyto vlastnosti, nebo spíš zvyklosti, morální a lidské povinnosti, které jsou součástí romské kultury.

Co vám vadí na Romech?
To, že se podceňují, že trpí komplexy. A komplexy jsou moc špatné. Takový člověk je psychicky nezdravý, trpí a má potřebu komplex nějak léčit. Jenže co, nebo spíš kdo, je příčinou komplexů některých Romů? Určitě ne oni sami.

Co byste vzkázala Romům?
Romale, ačhen Romenge, ma keren tumen gadženge! (Romové, nedělejte ze sebe gadže!) Vakeren romanes tumare čhavenca, sikhaven len romaňi čhib! (Mluvte se svými dětmi romsky a naučte je jejich mateřský jazyk!)
Gejza Horváth