Gabriela Gašparová (21) pochází ze slovenské obce Polomka v okrese Brezno. S rodiči nemá žádný kontakt ani vztah, už ve třech letech ji dali do dětského domova, kde je dodnes. Matku viděla poprvé ve 14 letech. Při našem rozhovoru přiznala mimo jiné i to, že jí schází mateřská láska, duševní podpora a rodina.

Jak se ti žije v dětském domově?
Člověk tam nemá skoro žádné životní šance. Je tam společný řád, zákon a předpis, není možné se věnovat každému dítěti zvlášť. Já jsem však měla štěstí: všimla si mě jedna vychovatelka a věnovala se mi. Dbala na to, abych se učila a ve škole postupovala, brala mě s sebou na dětské tábory a do různých rodin. Tak jsem poznávala život mimo ústav.

Jaké máš vzdělání, jaké jsou tvé další plány a životní cíle?
Studovala jsem na střední škole zemědělské, poté jsem udělala další maturitu na nádstavbě pedagogického minima a teď studuji sociální politiku na vysoké škole. Chci ji úspěšně dokončit, potom odjet na jeden rok do Ameriky studovat jazyk. Počítám s tím, že tam budu pracovat a že si našetřím nějaké peníze, abych měla z čeho žít až půjdu z ústavu a založím si rodinu. V budoucnu se chci naučit romštinu a pracovat s Romy.

Chtěla bys žít s rodiči?
Ne, jsou to pro mě cizí lidi a kdo ví, co by po mě chtěli. V dětském domově už to znám, je to moje jistota. Žijí tam samí Romové, přátelé, s kterými jsem vyrostla.

Co ti vzal dětský domov?
Romství. Cítím se víc gadžovkou než Romkou. Neznám tradice ani kulturu Romů, žila jsem tak, jak jsem musela. Není důležité, jak člověk vypadá, ale jaký je, jak se chová, jak myslí, co umí a čeho je schopen.

Co se ti líbí na Romech?
Jejich soudržnost, přátelství, láska, muzika a písně. Cítím se mezi nimi dobře. K Romům se hlásím a jsem ráda, že mě berou za svoji, jsem jim rovnocenná.
Gejza Horváth