Reakce na článek uveřejněný v Romano hangos 12. května
Romano hangos otisklo příspěvek novináře renomované rozhlasové stanice BBC Mikuláše Kroupy, který podle nadpisu vzbuzuje očekávání, že přinese informace o vládní kampani proti rasismu. Ačkoliv o kampaních vím poměrně hodně, bylo pro mě víc než obtížné se v textu zorientovat a doteď si nejsem jistá, kam autor směřoval. Celý článek mi připomíná spíše narychlo uvařený eintopf než strukturovaný text a ani žánrově si ho nedokážu zařadit. Vzhledem k nízké informativní hodnotě se nejedná o zpravodajství a na publicistický příspěvek se zase málo dovídáme o stanovisku autora, který zcela rezignoval na to, aby jednotlivá sdělení a citace nějak zarámoval.

Celý příspěvek se bohužel opírá výhradně o informace, které zazněly na konferenci pořádané Policejním prezidiem po skončení obsáhlé a strukturované přednášky, v níž jsem se věnovala problematice rasismu, xenofobie a diskriminace v obecné rovině, představila genezi vládních kampaní proti rasismu, jejich obsah, cíle, prostředky a cílové skupiny. Autor ani nemohl uchopit meritum mého vystoupení, neboť v sále nebyl a dostavil se až na závěrečnou a velmi bouřlivou diskuzi s účastníky. Ta ho do té míry ovlivnila, že se nepokusil přinést ani základní informaci o tom, jaké kampaně proti rasismu jsou a čtenáře Romano hangos jen velmi zmateně seznamuje s čímsi, co jen vzdáleně připomíná debatu o kampani proti rasismu.
Příprava kampaní stojí všechny zúčastněné hodně sil, a proto se pokusím alespoň stručně reagovat na některé pasáže z článku pana Kroupy, který hned v úvodu porovnal neporovnatelné, když uvedl, že vláda v roce 2000 dala na „programy romské integrace a na protirasistickou kampaň“ zhruba 10 mil. Kč a letos rozděluje už jen 4 mil. Kč. Tak tomu není. Na programy tzv. romské integrace jde podle hrubých odhadů ze státního rozpočtu kolem 100 mil. ročně, z toho 40 mil. rozděluje Úřad vlády (10 mil. na programy terénní sociální práce a 30 mil. na programy proti sociálnímu vyloučení v romských komunitách ve spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí). Finance na vládní kampaň proti rasismu zde nejsou zahrnuty a jsou předmětem kapitoly Veřejná pokladní správa.
Podle pana Kroupy „vládní protirasistické programy“ vzbuzují u odborné veřejnosti přinejmenším rozpaky. Nevím, na hlas které odborné veřejnosti se odvolává, ale pro úplnost uvádím, že zadavatel všechny projekty konzultuje s poradním sborem, jehož členy jsou skutečně renomovaní odborníci z těch oblastí, které mají s problematikou protirasistických kampaní co do činění. Jen ve stručnosti – jsou mezi nimi odborníci na problematiku etnických a národnostních menšin, zástupci neziskových organizací, které se těmto menšinám a cizincům věnují, odborníci na řešení záležitostí romských komunit, kapacity z oblasti médií, zaměstnanci PR agentur, experti na oblast pravicového extremismu a zkušení policisté (jmenný seznam je dostupný na internetových stránkách).
Jako kritiky kampaně uvedl autor pouze dvě účastnice semináře. Citoval obsáhle psycholožku působící v poradně pro předškolní děti, jež mi oponovala v otázce znevýhodnění romských dětí v základních školách. Kromě toho, že jsem na rozdíl od paní Jany Procházkové hluboce přesvědčena o tom, že romské děti v minulosti skutečně byly zařazovány do zvláštních škol paušálně a mnohdy bezdůvodně, nevím, jak toto téma souvisí s vládní kampaní proti rasismu. Možná si pan redaktor vzpomene, že se publikum koncentrovalo při debatě nad mým příspěvkem téměř výhradně na otázku soužití s Romy, ačkoliv to nebylo ani téma mého příspěvku, natož celého semináře. Přítomní si problematiku rasismu podvědomě spojili právě s romskou otázkou a veškerou kritiku nesměřovali na vlastní podobu kampaně, ale na samou podstatu tvrzení, že naše společnost takovou kampaň potřebuje a že vláda dělá dobře, pokud ji finančně podporuje.
Další citovanou zástupkyní „odborné veřejnosti“ je paní Šindlerová, koordinátorka prevence kriminality hl. m. Prahy, která si za svůj názor dle autora „vysloužila potlesk přítomných“. „Podle mě je kampaň velmi špatně zaměřená … neměla by být vedena tak, abychom se my (sic!) podrobili (sic!!) národnostním menšinám a nepřizpůsobivým (sic!!!) Romům, ale spíš naprosto obráceně.“ Bohužel, ani zde se autor nepokusil expresivní výrok nějak zhodnotit a ukončil jím odstavec nadepsaný „kritici kampaně“. Učiním tak tedy sama. Žádná z vládních kampaní si nekladla za cíl podrobení kohokoliv kýmkoliv a přiznávám se, že optice pohledu preventistky nerozumím. Deklarovaným základním cílem kampaní je podpora projektů zaměřených ve prospěch tolerance a porozumění mezi etnickými menšinami a majoritou žijící ve společném státě. Nic víc a nic míň. To jsem opakovaně plénu sdělila. Samotná volba výrazových prostředků paní Šindlerové mě však znepokojuje. Užití termínu „nepřizpůsobivý“ z úst odbornice, která zodpovídá za prevenci kriminality, považuji za alarmující a připomíná mi slovník z období temných reálně socialisticky existujících let, kdy byli Romové takto nepřijatelně označováni. Překvapuje mě, že právě tento citát pan Kroupa použil jako ten, který má představovat konstruktivní kritiku kampaní. Škoda, protože jí skutečně není.
Autor se opakovaně odvolává na hlas odborné či jiné veřejnosti, aniž by alespoň částečně vysvětlil, kdo pro něj tuto „veřejnost“ ztělesňuje. Nevadí. Škoda ale, že alespoň nedal najevo, jaký je jeho názor na atmosféru ve společnosti a vládní kampaně proti rasismu.
Na závěr bych ráda uvedla, že mě názory jak odborníků, tak i laiků na kampaň zajímají a jsem velice ráda, pokud na toto téma můžu diskutovat. Vítám pozitivní i negativní ohlasy. Přiznávám však, že je pro mě velice obtížné argumentovat těm, kteří jsou a priori nepřátelsky naladění a jejichž uvažování je nesnášenlivé a nevhodně generalizující. Ani vládní kampaň proti rasismu není výchovným programem či snahou o vymývání mozků. Je určena těm, kteří o ni projeví zájem a jsou ochotni naslouchat. Na všechny ostatní je krátká. Změna postojů totiž není záležitostí jednorázové masáže, ale výsledkem celé řady mnohem komplikovanějších procesů. Kampaň je především gestem – signálem, který vláda vysílá veřejnosti. Domnívám se, že to není tak málo.
Budu velice ráda, pokud budu moci v některé příštím příspěvku osvětlit smysl a obsah vládní kampaně proti rasismu tak, aby si čtenáři mohli udělat vlastní představu.

Kateřina Jacques,
vedoucí sekretariátu zmocněnce pro lidská práva