Pokračování rozhovoru s paní Rosálií

Jako vykropit, jako že svatý?
Ano. No a můj táta zas donésl do nútra (dovnitř) slámu, jako že Ježíš se narodil na slámě. No tak aj on tak… režnú slamu, takovou dlouhou pod stůl dal. Potom šel ven a začal vinšovat. A keď vyvinšoval, ne, on vinšoval jako cigánsky. Tak potom se začalo večerat. A máma každému udělala křížek (na čele), já to nedělám teď (smích)…

A dělávala jste to dřív?
Jo. Udělala křížek a potom jsme mohli večerat.

A jedli jste ty vdolky nebo ještě něco?
No, vdolky sa jedly a nějaké ovoce bylo, nebylo to tak, jako teď. Vtedy nebyly pomeranče lebo takého zas. Ne, jabka, no, jabka bylo a také sušené ovoce, nějaké švestky nebo co. No to bylo také… po chudobno. Maso nějaký.

A měli jste třeba stromeček nebo ne?
Jo. Stromeček jo.

A co se dělalo na Velikonoce?
Na Velikonoce, no, tak jak teď! Vajíčka se uvařily, chodilo se šibat, oblívalo se s vodú.

Nic jiného.
Ne.

A na Dušičky?
Na Dušičky zase, to… to prišla zase rodina a chodilo sa na hřbitov pálit svíčky, no a ze hřbitova jak išli, tak išli do hospody.

Zapit to.
Zapit.

Aji ženy chodily?
Aji ženy, aji chlapi.

To jsem nikdy neslyšela s těma vdolkama. To je úplně nový zvyk!
No ona to dělá aji teď!

Udržela si tu tradici.
Ano. Ona to dělá. Já ty vdolky, už ne, nedělám. Ale som dělávala také. Ke mně, když sú Vánoce, nebo mám narozeniny, tak děcka, všecko přijdú sem, no a to sa tu … jak ženy pijú, chlapi pijú stejně (smích), tak sú tu aj do jedné hodiny, do dvoch do rána.

A umíte Vy na něco hrát? Nebo jste zpívala?
Zpívala jsem prv. Jsem zpívala. Teď už málo! Sa stane, že někdy, hmm, teď měla narozeniny, jako synova manželka, je tomu ale měsíc jak měla a měli aji hudbu, je to, já nevím, znáte U Kárníka? Neznáte. To on kúpil ode mňa ten barák. Lebo to je vedla toho.

Ano.
On tak tam kúpil barák, aj moj, aj ještě jeden. Ale ten moj ještě stojí, ten bude len obhadzovat a já nevím, co z toho bude dělat. Ale z toho udělal, má vinárnu, kavárnu aj hospodu. A on nám jako nechal, ne, jako mě zná, dobre zná. On k nám chodil na kávu, a když byl manžel ještě nemocný, chodil tam. Tak on povídá, „já vám to nechám zadarmo tu vinárnu“. Akorát, že jeho žena vařila, ne, a hudbu jsme tam měli. Akorát pivo, kávu a pijatika, to on měl svoje syn. Pijatiku. A ty vody, to měl svoje, ale ostatné jako tam. No a platil dost! Padesát tisíc on platil! A bolo moc pití. Moc! No, ale však aji vybral nebo my keď ideme na narodeniny, dáváme tisíc korun na flašu. Či ideme tomu nebo tomu, to je jedno. No a on tam mal ale čtyřicet lidí. Takže on to vybral. No. Taky chtěli, aby som to dělala minulý rok, ale já som bola moc nemocná. Som to nedělala a zase chcú teď, že když som to nedělala, že…

Že byste měla teď.
Áno. V únoru budu mať sedmdesát jedna, ale mně sa to nechce dělat. Protože já nemožu tančit. A když furt něco sa odbavuje, ten bere vás tancovat, ten, ten, ten, každý a já to nevydržím! Já můžu tancovat tak pět minut víc ne! Já bárkoho (kohokoliv) nechám v kole a idu pryč!

Ale jako mladá jste tancovala hodně.
Jéžíš Maria, to jsem mohla i tri dny tancovat!

A to Váš manžel nežárlil? To vydržel?
Vydržel. On taky tancoval. On… to je zajímavé. Když som byla mezi mojú rodinú, ne, jsme chodili na svatby, bratr ženil kluka, potom holku…, jsme išli. Potom zas sestra vdávala dcéru a tam bolo osmdesát, devadesát lidí! Moc! Nežárlil! Já som furt tancovala s cidzími chlapy. (smích) Kdo chtěl. Já teda aji umím tancovat a aj sa takto mezi společnost bavit, to já som byla na také věci jednička! (smích) Ale to už teď já nevydržím celú noc, abych tam byla. Nemožu. Srdce. Nemožu! A tancovat, to vůbec ne! A oni, „však nemusíš tancovat.“ A nedá mi nikdo pokoj.

Vás mají rádi. Chodí pro Vás.
Jo. No. Teď tu bol z Bratislavy švager, a mal náladu, ne, a on mi povídá, „co je to s Tebou?!“ „Ty nepiješ?“ Já hovorím, „no, já pit nemůžu.“ Tak som vypila tam šampus, ale myslím, no ale tak, nejvíc ty tri deci, nevím, či som vypila, ale to se sifónom. Víc sifonu, než to. Ale to do troch hodín. Od pěti hodin po obědě do troch.

Tak stejně ještě vydržíte hodně. Dlouho vydržíte až tak do tří do noci.
No, tak musela som mu zazpívat dve nebo tri písničky, myslím som tam zpívala.

Vidím, že máte aji hodně kvítek. To si pěstujete sama? Dlouho že? A Vy jste říkala, že jste měli i zahrádku, tak jste si pěstovala venku, asi ne?
Jo, ma bavily hodně kytky. Kytky, jé! Naša mama mala, ona jak bydlí, aj z jednej strany, aj z druhé strany ty šípové růže. Také červené to bolo. Ne, a potom má tam pole, tam a já na jedné straně kytky všelijaké jsem sadila, zeleninu, kytky, to ma bavilo. A zas když jsem byla v druhé vesnici, manžel byl zavřený osm měsíců. Ale to se porval za mě. Jeden chlap mi nadával a furt šel za mnú. A já som mu pověděla, aby dal pokoj. Že on (manžel), když bude slyšet, že bude zle, aby dal pokoj. A on ne a ne. Pořád za mnú. On (manžel) chytil pohár a dal mu po hlave. Pivo, celé pivo. Tak rozbil hlavu. Dostal za to osm měsíců. No a ja som tam chodila do práce, na tom, to bolo družstvo vtedy. Na Jednotke (družstvo Jednota) sa dělalo. Aj s holkú, ta mala vtedy tak patnáct, šestnáct roků ta holka. Chodila se mnou do práce. No tak, já jsem tam chovala slepice, kačeny, husy, kozu jsem měla, prase jsem měla (úsměv).

pokračování príště