Pro mé děti je to lepší než být na ulici
Paní Gabriela Klempárová (34) žije v Praze na Žižkově. Její situace je více či méně bezvýchodná, protože nemá kde bydlet, ani kam jít. Setkaly jsme se s ní při výzkumu zaměstnanosti příslušníků romské komunity v České republice organizovaném Evropským střediskem pro práva Romů, jehož záměrem bylo uskutečnit pohovory s lidmi, kterých se toto téma nejvíce týká. Praha byla jednou z cílových lokalit a předpokládalo se, že vzhledem k tomu, že má u nás nejnižší míru nezaměstnanosti, promítne se to i do situace tamních Romů.
K našemu nemilému překvapení jsme však zjistily, že opak je pravdou. Problémem je nejen zaměstnanost, ale také bydlení. Jedním z příkladů zapeklitosti je právě žižkovská lokalita. Minimum místních obyvatel (ať už se jedná o platiče či neplatiče, legální či nelegální nájemníky) pracuje, protože jako Romové a dlouhodobě nezaměstnaní nemají na českém trhu práce šanci sehnat volné místo. Z absence příjmu logicky vyplývá nedostatek financí a neschopnost platit nájem, který mnohdy přesahuje částku vyplácenou v nezaměstnanosti a sociálních dávkách. Proto jsme se rozhodly, že se za některými z respondentů vrátíme a pro Romano hangos pořídíme autentické výpovědi těch, kteří budou ochotní mluvit. Paní Klempárová souhlasila: byla by ráda, kdyby se prostřednictvím romského tisku dozvědělo o jejím případě co nejvíce lidí. V dnešní tíživé situaci bez práce a trvalého či alespoň dlouhodobého útočiště se totiž ocitla i přesto, že je vyučenou aranžérkou. Dlouho bojovala s těžkou nemocí a nyní hledá práci dál. Ale jak říká: „Když nemáte čistý trestní rejstřík, málokdo vám práci nabídne.“

Odkud pocházíte a jak jste se dostala do Prahy?
Pocházím z Havířova. Moje matka je Romka, otec Nerom. Maminka se narodila na Slovensku – ve Stropkově, okres Vranov nad Topľou. Její rodina nás čas od času navštíví a my k nim jezdíme tak jednou ročně vzhledem k poměrně velké vzdálenosti. Matčini nejmladší sourozenci nyní bydlí ve Stříbře.
Vychovával mě otec. Ve chvíli, kdy jsem se ale provdala za Roma, nastaly z jeho strany problémy. Odcizili jsme se. Přestal mě znát a materiálně podporovat. Žila jsem po svatbě u manželových rodičů, ale protože mě manžel fyzicky napadal, odešla jsem od něj. Maminka se pak v roce 1991 odstěhovala do Prahy za tetou, která byla hodně nemocná, a já jsem šla s ní. Jenže teta umřela a my jsme neměly kde bydlet. Situace byla o to těžší, že jsem v tu dobu už měla děti. Odstěhovaly jsme se k příbuzným do Stříbra, podařilo se mně tam najít podnájem, který jsem řádně platila. Po ukončení podnájmu jsme šly zpět do Prahy za maminčinou přítelkyní. Po čase ale začala dělat problémy ohledně mých dětí a já jsem zůstala bez střechy nad hlavou.

Kolik máte dětí?
Osm, ale ve výchově mám pouze čtyři. Dvě byly dány k adopci, jedno bylo přiděleno bývalému manželovi a jedno vychovává bývalý přítel. S dětmi, které jsou nyní u adoptivních rodičů, se pochopitelně nemohu stýkat. Než jsem je dala k adopci, musela jsem podepsat prohlášení v tom smyslu, že o ně nesmím jevit zájem. Došlo ale k velmi zvláštní situaci: rodina, která adoptovala mou holčičku, mě po čtyřech letech požádala o výživné. I proto mám informace, kde tato rodina bydlí.
Všechny moje děti chodí do zvláštní školy. Dvě nejstarší nosí domů vyznamenání a jsou nejlepší ve třídě. Vím, že osnovy zvláštních škol se liší od osnov na základní škole, ale myslím si, že když jsou nejlepší ve třídě, zvládly by i klasickou základní školu. Je mi líto, že nebudou mít takové šance ke vzdělání, jako jsem měla například já. Promítne se to u nich v budoucnu v práci, protože nebudou mít takové možnosti. Dnes se bez vzdělání člověk nikam nedostane.

Ve výchově máte čtyři děti, ale nemáte kde bydlet. Řeší někdo vaši tíživou situaci?
Člověk v tísni se mi snažil pomoci sehnat ubytování v azylovém domě – je to v tuto chvíli v jednání, ale zatím to nejde, protože v azylových domech je prý plný stav. Na druhou stranu nemůžu po zaměstnancích společnosti Člověk v tísni žádat, aby zařídili, aby mně město přidělilo byt, protože k tomu ani nemají kompetenci.
Přestože mám trvalý pobyt na Praze 3, bylo mi řečeno, že šance na přidělení bytu jsou mizivé. A to mám o byt zažádáno již od roku 1991!
Loni v srpnu mně skončil sedmiletý podnájem ve Stříbře. Majitel se rozhodl dům rekonstruovat a nájemníkům, kteří neměli smlouvu na dobu neurčitou, podnájem ukončil. Tehdy jsem ubytování v azylovém domě nepotřebovala, situace se ale od té doby dosti dramaticky změnila. Problém je v tom, že chci ubytování nejen pro moje čtyři děti, ale myslím s ním i na svou matku. Je nás prostě hodně a nikam nás nechtějí vzít. Možná bychom našli místo v ubytovně, ale to je pro mě za dané situace finančně velice náročné. Zkoušela jsem i podnájem, ale problém nastává buď s realitní kanceláří, nebo s lidmi, kteří byt pronajímají – nechtějí mít Romy za nájemníky. Takto mě odmítli již několikrát.

Jak dlouho trvá tento stav, kdy nemáte kam jít?
„Na ulici“ jsem od loňského srpna. Protože jsem neměla s dětmi kam jít, vybourala jsem nelegálně v jednom domě dveře od zapečetěného bytu a nastěhovala se tam i s dětmi. Snažíme se sem všichni nějak vejít. Mladší děti spí se mnou a dvě starší spí samy na nafukovacích matracích.

Určitě to nejsou lehké podmínky. Přesto se zeptám, jak se vám tady bydlí a jak se vám vůbec žije v Praze.
Jsem v situaci, kdy si nemůžu vybírat. Prozatím mi však nezbývá nic jiného než vyčkávat. Tady je to pro moje děti lepší než na ulici.
Co se týče Prahy jako takové, nijak mě neoslovila a nic moc mi neříká. Jsem zvyklá na velká města. Mám ale strach o děti. Je tady vysoká kriminalita, jsou tady drogy. Bojím se, aby do toho nějak nespadly. Pokud bych měla střechu nad hlavou, bydlela bych kdekoli – v Olomouci, Pardubicích, Havířově, Stříbře, prostě kdekoliv. Protože ale nemám kam jít, nemůžu se nikam stěhovat.

Říkala jste, že maminka pochází z okresu Vranov nad Topľou. Už jste někdy navštívila některou slovenskou osadu? Jaký byl váš dojem?
Naši příbuzní bydlí přímo v jedné z nich, takže jsem viděla, jak tam lidé žijí, znám to tam. Když jsem osadu, která je naprosto oddělená od města, viděla poprvé v životě, byl to pro mě docela velký šok – podlaha bez jakékoli krytiny, jen hlína. Místní lidé z města, kterých jsme se ptali na směr, nás dokonce varovali, ať tam nechodíme. Matčini sourozenci však bydlí na tamní poměry ještě docela slušně. Myslím si, že velkou část viny a zodpovědnosti za podmínky, v nichž Romové z osad žijí, nese slovenská vláda, která je dnes již rok členskou zemí Evropské unie. Lidé, kteří tak žijí, ale neznají nic jiného a nemůžou s tím nic dělat.

Jakou máte ráda hudbu?
Mně se líbí spousta žánrů, ale nejraději mám takovou smutnější, pomalejší, kde hrají housle. Zároveň poslouchám hudbu, kterou si pouštějí mé starší děti. Co se týče romské hudby, nejsem moc na čardáše. Líbí se mi muzika ve stylu romského pláče, která vezme člověka za srdce. Rychlejší rytmy mně nic moc neříkají, ale na druhou stranu si někdy poslechnu i Bengas nebo Terne Čhave.

Co vám říkají romské tradice? Dodržujete nějaké?
Já jsem byla vychovávána otcem Neromem, takže to bylo spíš mimo romské tradice. Některé jsou ale opravdu hezké. Ani s mým současným přítelem romské tradice nedodržujeme, protože ani on nebyl vychován v jejich duchu. Mám ráda romské svatby. A dokonce i pohřby, které jsou sice samy o sobě velice smutnou událostí, ale mají zvláštní atmosféru, která mě přitahuje. Co se týče jídla, romskou kuchyni jsme vařili i doma: holubky, goja, halušky, pašvara nebo pišot. Některá tato jídla jsem poznala, až když jsem začínala vztah s bývalým manželem. Protože mě je ale nikdy nikdo neučil vařit, neumím je, ale mám je moc ráda. Jídlo mě připomíná Vánoce: Romale berou Vánoce strašně vážně, v některých rodinách to vypadá spíše jako na svatbě, protože u mnoha Romů jsou to svátky jídla. Já sama znám z dětství „bílé“ Vánoce, kdy pro nás byly nejdůležitější dárky. U Romů se spíš jedná o jídlo. Vidíte velikánské stoly, které se prohýbají pod množstvím nejrůznějších jídel. Podobně je tomu i s Velikonocemi – když jsem žila s bývalým manželem, a potom i s přítelem, vždy je oba slavili v daleko větší míře, než jsem byla zvyklá z domova.
Tyto tradice se mi moc líbí a velice ráda vzpomínám na jednu návštěvu na Slovensku o Velikonocích, kdy se veškeré jídlo muselo nejprve vysvětit v kostele. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Do města se vypravil průvod, všichni byli krásně oblečení a mířili do kostela. V Praze ale takové oslavy nemáme – takto se vídáme pouze u příležitosti kulatin, svateb, křtin či pohřbů, na kterých se vždy sejde nejvíce lidí, přijde rodina a veškeré potomstvo.

Jana Kabeláčová
Foto Lucie Fremlová