Pokračování rozhovoru s paní Rosálií
To jste potom aji zabíjela nebo vám to někdo jinej zabíjel?
On (manžel) keď prišel. Keď prišel, prase zabil. Tak kačeny jsem zabíjela, no. Slepice ne. Ještě aj ty morky jsem měla. Ježíš!

Pořádná hospodářka.
Mňa to bavilo! (smích) A já som to mala z čeho chovat. Já jsem tam chodila pre šrot, ne a on byl takový skladník, že mi dal víc jak bolo třeba. Mi dával. Bolo umení vtedy chovat. Obilí som dostala, co jáj, Ježíš Maria, tolik obilí přes celú chodbu! Já ani nevím, koľko to bylo pytlov! Cukru, dva metre cukru! No ale já som mala dva hektary repy. A to som s tú holkú okopávala, jedna sila, najprv sa plužkuje. Ručně sa plužkovalo. Potom jednou silo, dvakrát okopávalo a potom manžel prišel, tak už keď sa repa, už sekala. Osekávala. No. Tak už mi pomohol potom tam v té práci. Už tu repu osekávat. Preto som dostala dva metre cukru. A eště som aj druhým pomáhala. Byla tam jedna, ona na národném výbore byla, ale ona si tu repu vzala skrz ten cukr. Jen jeden ár mala ona. Ale ona byla taky starší, ne, a já som vtedy bola mladší, no. To měla vtedy, to som neměla, keď jsem byla v Č., som mala, myslím, ani čtyřicet som neměla. Tak jsem jej chodila též pomáhat, nosit, okopávat. Ona mi zas maso dávala uzené. A nemohla jest uzené maso, ona bola na žlučník. Mala len jedného syna a ten bol na vojně. A muža mala. Tak ona, myslím, ona mi tak půl prasete dala. Toho masa. No. Tam boli bohatý lidi, oni aji trikrát zabíjeli za rok. No. Dobrý lidi tam byli. Dobrý. No. Tady taky byli dobrý. No. Tak ten skupinár taky. Ženský vedle mě, že mám moc dětí. Tak mi vykopal hned brambory, ty rané brambory (úsměv) a on to kolikrázy viděl a on se len usmál a se len otočil. Byl hodný taky.

Váš manžel byl jenom jednou zavřený. Jenom tehdy.
Jednou. No. A on mi nadával (sprostě) a všelijak mi nadával ten chlap. Mladý kluk. Slobodný byl. On chcel, abych išla s ním. Hovorím, „daj pokoj nebo Jano keď to počuje, bude zle z toho!“ On si nedal říct.

A to byl nějakej Čech místní, jo?
Slovák. Drzý byl. Drzý. Osm měsíců za to vyseděl… Člověk zkusil všelico. Taky když išel do toho kriminálu, taky som bola bez pěněz. A devět dětí na krku. Som taky, som musela jít za predsedem tam, a som mu řekla, „pane predsedo, dajte mi nějakú prácu, já nemám z čeho žít.“ „A kde máte manžela?“ No, povídám, šel do kriminálu. „A kolik tam bude?“ Hovorím, „osm měsíců.“ On povidá, „děvče, co ti dám?“ Jakou prácu v tejto… to bolo v breznu. „Co ti dám, jakú prácu.“ „Nějaká prácu najdete pro mě. Ženský tam šijú pytle, tak taky byste mi mohli dat.“ Tak povidal, „Jo. Když jsi v takej situácii, tak…“ Tak ma dal ty pytle šit. Jsme šily v také stodole tam. No a potom už z jara už všelijaké práce boly. Sa práškovalo do zástěry ten, to hnojivo a jste to házala, jak jste šla po poli.

To jste musela mít aji ruce zničený z toho, ne? Neměla jste vyrážku na rukou?
Neměla! Ježíš, já som neměla! Já nemám žádnú, žádné to jsem neměla. A boly trojaké ty hnojiva. A někdy sa to aji s lopatú házelo. Na traktori jsme stáli a tak jsme to házeli. Tyto moje vnučky, ty nevěďá, co je práca! Nerozumí robotě! Ony v životě na poli nedělaly, v továrně nedělaly, nikde. Ony nevěďá, co je práca! Ale to je, dobré to není. Není to dobré. Je vyučená kuchař-číšník a nemože sehnat prácu! Nemá prácu. Ani jedna ani druhá! Išla robit do Fruty a dělala tam dva dny (úsměv). Išla dom. Že ju všechno bolí! No. Už má devatenáct roků. Že ju všechno bolí.

No to vy už jste tehdy měla kolik dětí, že? V devatenácti.
A ona, dcéra ta dělá od mládí. Dělala u Galy než se vdala, dělala ale sedm roků v Gali. No a teď jak se… teď jak je vdaná, zase furt dělá! No. A táto snacha taky. Ta taky v zimě, v létě, furt dělá.