Ve sklepním prostoru kostela v SaintesMariesdelaMer, jihofrancouzském městečku, je horko k zalknutí. Všude hoří velké svíce a poutníci přinášejí stále další a další. V pravém rohu pod klenbovým stropem stojí soška ženy černé pleti, s krásnou stříbrnou tepanou čelenkou na hlavě, na sobě má spoustu zlatých přívěsků a krásné roucho, které za chvíli už nebude vidět. Lidé ji ověšují lehkými hedvábnými šátky, jejichž počet neustále roste.

Vchází mladá romská rodina. Matka drží na rukou asi desetiměsíční dítě, které je ve velmi špatném stavu. Oči obrácené v sloup, bezvládné tělíčko, sotva znatelné dýchání. To vše napovídá, že se blíží konec. Rodiče přistupují k sošce, pokleknou na kolena a zoufale se modlí. Zprvu tiše, posléze stále hlasitěji, až po chvíli přechází jejich modlitby v zoufalé kvílení, při němž všem tuhne krev v žilách. Po chvíli povstanou, již uklidnění, matka přikládá bezvládné dítě k líci černé sošky a sama ji hladí po černých lících. Z druhé strany stojí její muž a také sošku hladí. Projevují jí velkou lásku. V tom gestu je cosi mystického, cosi, co přesahuje racionální chápaní člověka na prahu třetího tisíciletí. Pohled na tuto citově vypjatou situaci nevydržím a odcházím nahoru na vzduch. Je mi líto dítěte i rodičů. To dítě určitě umře, říkám si v duchu. Přesto žasnu nad jejich vírou. Po dvou hodinách je potkávám znovu. Dítě je čilé, usmívá se na matku, oba rodiče šťastní a já si uvědomuji, že se mi dnešního dne dostalo ze strany těch prostých Romů důležité lekce: Romové nám mohou být příkladem ve víře. My o víře dokážeme možná dobře mluvit. Romové vírou žijí.

Je 23. května. Do přímořského městečka SaintesMariesdelaMer míří tisíce poutníků. Zasvěcené nepřekvapí, že jsou to převážně Romové. Nezasvěcení mohou nabýt dojmu, že se ocitli v Romathanu, městečku Romů. Romové se sem sjížděli odnepaměti, jak praví legendy. Jezdí sem uctít Kalí Sáru, Černou Sáru, princeznu egyptskou, kterou si vybrali za svou patronku. Klanějí se jí, nosí jí dary z vděčnosti, modlí se k ní, vyprošují si požehnání. Někteří tu své modlitby napsané na papíře nechávají. Možná proto, aby na ně Kalí Sára nezapomněla a žehnala jim po celý rok než se sem zase vrátí.
Na malém náměstíčku před kostelem, jež nese název náměstí Cikánů, je rušno. Místní obchůdky a restaurace jsou plné. V pravém rohu náměstí stojí skupinka lidí s knězem uprostřed a před ním rodiče s miminkem. Právě zde probíhá příprava na křest. Asi za hodinu se všichni přesunou do kostela, kde se křest koná.
Odevšak se ozývá hudba. Nejvíce poutníky zaujala tradiční romská kapela URS Karpatz z Rumunska. Od pana Lolika, jejího zpěváka, se dovídám, že do Francie přišli z Rumunska před deseti lety. Od té doby tady pravidelně hrají – bravurně, téměř všichni absolvovali bukurešťskou konzervatoř. Není tedy divu, že při jejich produkci se kolem tlačí dav posluchčů, převážně neromských turistů, milovníků romské hudby, kteří sem jezdí na pouť. Neromské ženy se oblékají do tradičních romských krojů a při temperamentní hře muzikantů tančí. Skupina Karpatz má široký repertoár. Hraje nejenom rumunskou romskou hudbu, ale také písně maďarských, srbských i ruských Romů. Nejčastěji hranou písní je ale Ave Maria. Tu hrají zjevně rádi a s velkým vnitřním prožitkem a vroucností.
Opodál hraje další kapela – Rasputin, jejíž hudebníci pocházejí z Ruska. Houslista má elektrické housle, hudba je jazzovější. Možná proto, že nehrají tradičně, mají méně posluchačů. Na každém volném místě vyhrávají skupinky převážně španělských Romů ohnivé flamenco. Kytaristů, hráčů flamenca, s postupujícím dnem přibývá stále víc a víc. Večer dlouho do noci se městečkem pak rozléhají divoké rytmy.
Čilý ruch na náměstí i v přilehlých úzkých uličkách kulminuje. Romové se snaží prodat své zboží i své dovednosti. Kolem prochází starší Rom s pojízdným flašinetem. Kdo mu dá půl eura, tomu zahraje. Točí klikou a k tomu zpívá. Lidé se přidávají. Po ulicích procházejí romské ženy a za pět euro nabízejí postříbřené řetízky s medailonkem Kalí Sáry. A když zaplatíte dalších pět eur, vyloží vám z ruky budoucnost. Jsou dost neodbytné a snaží se za každou cenu uspět. Opodál nabízí dětem klaun nafukovací balónky a jakési dlouhé nafukovací nudle, z nichž vytvaruje na přání jakékoliv zvířátko.
V uličce směřující k moři nabízejí ke koupi svá díla romští výtvarníci. Je tu spousta olejomaleb, i maleb suchou křídou. Většinou s motivy pouti ke Kalí Sáře. Hodně se prodávají také obrázky se zátiším ze SaintesMariesdelaMer.
Velký zájem je o oblečení s romskými motivy. Na odbyt jdou pestré šátky, závěsné gobelíny s biblickými náměty, svaté obrázky. Obchodníci i tvůrci modelů oblečení dokáží využít proslulosti této pouti pro komerční účely. Pokud na to máte, můžete si koupit trička, tílka, halenky i šaty, na nichž převažují motivy s Kalí Sárou.
Rušno je i na nábřeží u moře. Stojí tady starobylé maringotky, do těch výstavnějších, pokud zaplatíte deset euro, můžete i vstoupit a prohlédnout si či vyfotografovat interiér. Romové tady předvádějí zpracovávání výrobků z přírodních pletiv přímo na ulici. Najdete zde pletené košíky různých tvarů, ale i ručně vyřezávané výrobky ze dřeva a různé upomínkové předměty.
Je večer. Odcházíme z centra městečka. Za námi se linou rytmy flamenca. Do ulic vyšly skupinky zametačů, kteří uklízejí odhozené papíry se stopami jídla, různé pet lahve a kelímky. Je tu hodně velký nepořádek. Trochu mě mrzí, že jsou Romové tak nepořádní. Pak se jim musím v duchu omluvit. Chci zahodit ubrousek, ale nikde nevidím žádný odpadkový koš. Procházím pro jistotu dalšími uličkami, ale marně. Zřejmě to tu mají tak zařízeno. Rozfoukal se vítr a vzduchem poletují papírové odpadky. Metaři budou mít hodně práce…
Procházíme pobřežím, které je do posledního místečka obsazené pojízdnými karavany. Všude narážíme na Romy večeřící u campingových stolů. Ti, co už pojedli, jenom tak sedí a baví se v družné náladě. Užívají si radosti, že se opět po roce setkali s příbuznými a známými. Tady se také domlouvají svatby, různé obchodní transakce. Konají se zde krisi (olašský soud). Nebo se jen tak povídá a zpívá. Člověk má chuť stát se alespoň na malou chvíli součástí této pospolitosti.

Druhý den, 24. května se ospalé městečko pomalu probouzí čisťounké, vymydlené, voňavé. Dnes se bude konat pouť s Kalí Sárou do moře. V kostele již probíhají přípravy na hlavní pobožnost. V deset hodin je kostel plný k prasknutí. Bude se konat slavnostní mše, která je zasvěcena Kalí Sáře a dalším dvěma svatým Mariím: MariiJacobe a MariiSalome, dvěma věrozvěstkám a příbuzným Pána Ježíše, které tady podle legendy přistály, aby hlásaly evangelium Kristovo. Kalí Sára byla jejich služka, která pro ně žebrala jídlo a starala se o ně. Prý, stejně jako obě Marie, dokázala uzdravovat nemocné z moci Ducha Svatého. Na jejich počest se každoročně konají poutě do moře: 24. května s Kalí Sárou a 25. května s oběma Mariemi. Při této mši je Kalí Sára vynesena na schody před vchodem do krypty. Předtím ji jáhnové a pomocnice připravili na pouť k moři. Je oblečena do darovaných pláštíků, ověšena šátky od vděčných poutníků, takže drobná soška Kalí Sáry nabude nebývalých rozměrů. Na hlavě má korunu z diadémů. Přinesly ji mladé Romky, které se nedávno šťastně vdaly. Tradice oblékání do slavnostních pláštíků má své opodstatnění v jedné legendě. Podle ní byla Kalí Sára otrokyní a sloužila u MarieSalome již v Palestině. Když byly obě Marie spolu s dalšími Kristovými učedníky vyhoštěny z Palestiny, museli všichni nasednout na loď, která je měla odvézt ke břehům dnešního Španělska. Sára zůstala na břehu moře a plakala za svou paní a chtěla spolu s ní sdílet její osud. Loď již vyplouvala, když MarieSalome hodila Sáře svůj plášť ke břehu. Sára prý po něm přešla na loď.

Teď se řadí před kostelem jezdci na koních – budou Kalí Sáru provázet až do moře. Toto jezdectvo má tradici z první poloviny minulého století, založil ji markýz de Baroncelli, velký příznivec Romů. Ten dokonce vymohl v roce 1935 na arcibiskupovi z Aix povolení nést Sáru procesím až k moři. Dlouhá léta se ale této poutě kněží nezúčastňovali, protože Sára nebyla oficiálně prohlášena za svatou. Dojemný vzdor Romů, kteří za svou Sárou každoročně nadále přijížděli a možná i komerční důvody (bez účasti Romů na pouti by pouť ztratila svou přitažlivost, což by se projevilo i na počtu návštěvníků v tomto kraji) přiměly církev dát kněžím povolení, aby celebrovali tuto pouť.
A již přichází dlouho očekávaná slavnostní chvíle, kdy je Kalí Sára vynesena z kostela. Jezdci se staví do půlkruhu, romská ostraha utvoří kolem Sáry živý řetěz, aby ji ochránila před davem zvědavců. Za nimi jde průvod kněží a jáhnů. Následuje romská kapela URS Karpatz, která hudbou a zpěvy duchovních písní doprovodí procesí až k moři. Dav prochází úzkými uličkami městečka a směřuje pomalu k moři. Nad davy je již z dálky vidět kymácející se Sára. Cesta trvá asi dvě hodiny. Každou chvíli se průvod zastavuje, hudebníci hrají a lidé zpívají. Na pláži už čekají tisíce Romů. Obě kamenná mola směřující do moře i pláž jsou zcela plné. Na mírném svahu před mořem se lidé zastaví. Jezdci na koních vjíždějí do moře, kde vytvoří půlkruh a otočí se na koních směrem k lidem a Kalí Sáře.
V moři je ale velký zmatek. Fotoreportéři neváhají v oblečení vběhnout až do moře. Ve snaze ulovit snímek, udělá zanícený fotachtivý novinář cokoliv. K těm zaníceným patřím i já, takže za chvíli mi voda sahá až po prsa, snažím se v té tlačenici udržet rovnováhu, nespadnout a neutopit v moři drahý přístroj. Letos jsem na vstup do moře připravená. Na zádech kožený batůžek, věci v igelitovém pytlíku. Před třemi lety jsem zde „utopila“ mobil a glukometr (přístroj na měření hladiny cukru v krvi).

Přicházejí Romové, kteří nesou nosítka s Kalí Sárou, a pomalu vstupují do moře. V tom okamžiku nastává davové šílenství. Stovky Romů se za ní vrhají do vln. Po chvilce se nosítka se Sárou vrací zpátky na pláž. Lidé, kteří předtím vběhli do moře, se řadí za Sárou, první, co měli štěstí, se přidržují nosítek, další si stoupají za ně. Vytvářejí živý řetěz a zpívají oslavnou píseň o Sáře. Stojím opodál v tichém úžasu nad jejich nadšením a zbožnou úctou. A znovu přemítám o tom, v kolika směrech nás mohou Romové obohatit, kdybychom projevili trochu snahy od nich něco přijmout. Stačí se jen umět pozorně dívat a vnímat jejich bezprostřední projevy radosti, žalu, úcty…
Procesí se vrací zpět do kostela. Věrní věřící doprovázejí Sáru až do krypty. V podvečer většina z nich balí věci a rozjíždí se do svých domovů. Tentokrát tady bylo hodně Romů nejen z Francie, ale ze všech zemí západní Evropy: z Nizozemska, Belgie, Anglie, Švédska, Španělska, Itálie. Přijeli Romové i z Ukrajiny a Rumunska. Jenom české Romy jsem letos nepotkala. Možná, že tam někteří byli, ale já o nich nevím. Za to jsem si zajímavě popovídala s česky mluvícími Romy z Anglie.
Nenechte si ujít možnost zúčastnit se této pouti. Teprve tady poznáte, co znamená romská pospolitost a soudržnost. To se ještě žádné politické romské straně nestalo: alespoň na chvíli stmelit Romy ze všech koutů světa.

Text a foto: Daniela Cincibusová