V úvodu sděluji, že studuji na Filozofické fakultě v Brně obor knihovnictví. Vzhledem k tomu, že jsem poslední dva roky pracovala jako terénní pracovnice a předpokládám, že se k této práci v nejbližší době vrátím, vnucuje se čtenáři otázka, proč právě tento obor.

Přijímací řízení na nejrůznější obory vysokých škol zaměřené na speciální pedagogiku a sociální práci jsem absolvovala několikrát. V době podání první přihlášky jsem pracovala jako vychovatelka ve speciální škole s romskými dětmi, při další jako terénní pracovnice. Na vybrané školy mě nepřijali. Ptám se: z jakých důvodů? Odpověď je, ostatně jako každoročně, prostá: nedostatečný počet bodů nutných pro přijetí nebo omezená kapacita zvoleného oboru.
Tím už se zabývat nechci.
Důvodem k napsání těchto řádků je zcela jiný zážitek. Minulý týden se konaly další přijímací zkoušky na vysoké školy. V roli doprovodu se mi podařilo navštívit jednu brněnskou fakultu, kde se vyučuje sociální práce. Jak název oboru napovídá, okruhy, jež se zde vyskytují, by měly být koncipovány tak, aby pokryly celou, velmi komplikovanou síť sociálních služeb a především občanů, kteří jsou jejími pasivními nebo aktivními účastníky.
Proto bych očekávala alespoň nezbytné základy z psychologie, sociologie a jiných humanitních předmětů a od jeho uchazečů pak alespoň špetku empatie a vnímavosti.
Nechci se dotknout žádného ze zájemců, kteří se na tuto či jinou obdobnou fakultu hlásí. Zřejmě idealisticky se domnívám, že když už si přihlášku podají, mají alespoň minimální zájem o práci s lidmi. Bohužel to vždy neplatí. Na chodbě v době čekání na zahájení zkoušek se mi podařilo – nechtíc – vyslechnout rozhovor, který bohužel nešel přeslechnout. Není podstatné, zda níže uvedená slova vypouštěl z úst on či ona. Důležité pro mě bylo, s jakou razancí padaly věty, že „přece s žádnýma cikánama pracovat nebudu... na školu jdu kvůli titulu...“
Nepochybuji v žádném případě, že tato i jiné fakulty disponují dostatečným množstvím kvalitní náplně a především fundovaného profesorského sboru. Jen mě zneklidňuje, jak lze v jednom okamžiku demonstrovat evidentní averzi k určité sociální skupině a minutu poté nasadit masku přívětivosti a s úsměvem předstoupit před přijímací komisi, která ani netuší, s kým má právě tu čest, když zvažuje přijetí...

Miroslava Čepová, Blansko