Pokračování rozhovoru s paní Rosálií

Tak ony chtějí dcery ušetřit, aby si žily lépe a přitom je to možná těžší život pro ně, bez práce.
No teď, teď, to sa nedá bez práce žit! Teď je to všecko drahý, no a když nedělá, tak jak bude?! No. U tých je to jinše (jiné), u tých olašských. Ty ženy kradnú, tak ony majú z čeho žit. Ale jako my z čeho bysme žili? A ja som taky musela celý život dělat! Ja som mala malé děcka, ja to (dítě) mala na chrbátě a tak som okopávala.

Tak jste ho měla na zádech pořád.
Na zádech! No, plachtu, a (smích) uvázaný a tak jsem dělala! Alebo jsem ho dala tak pět metrů dopredu, když ma bolál chrbát, tak som ho dala dopredu, a tak som okopávala. Keď som prišla k němu, zase som ho dala dál a tak. Hmm. Alebo som, manžel dělal jako skupinára a on sháňal lidí a on byl nad tými lidmi. Jako. Tak vždycky tak tricat, čtyricat lidí, ale to bylo jen sezónně, jako jen přes léto. Od jara do jeseň, do podzimu. Sme dělali, tak nedělala som, já som vařila v kuchyni a on byl s nima jako na poli. Eště s jednú paní jsem vařila, s takú Romkú starší. Ona mohla mat vtedy tak padesát roků a já tak dvacet.

To bylo v těch Č.?
Ne. Na Slovensku. Na Slovensku v Senici. Ona bola stará a ona neuměla tak vařit. Jednou jsem išla na pohreb, hmm, umrelo, jako brat mi umrel. Ale malý. Čtyry roky, myslím, měl. Mal spalničky a jemu se to dostalo do oných, na streva. Tak zemřel z toho. Ona uvařila koblihy a to mosela s vozem jít na to pole a tam jim rozdávala to jídlo. Dávala. To sa dávalo tak. A ona to měla syrový! Jsme to otevřeli, tak to bylo syrový. A teď, keď tu som prišla, „Ježíš Maria!“ „Dobre že si prišla! Ona vařila syrové, ona neumí dobre vařit! Ju nemůžeš nechat vařit!“ Tam boli samí mladý lidi. No, tak ona mi len pomáhala, já jsem vařila, ona mi pomáhala. A když prišli z pola ty večer, už ty mladý ženský nebo svobodné holky, tak mi pomohly nádobí umývat, všecko dat do porádku. Čisto moselo tam byt, pořádné! Se chodilo prv tam, ja som mosela chodit pre…, jak sa to poví, s vozem som chodila do skladu, pre ten, pro zboží…

Pro ty suroviny.
Jo. Múku, sádlo, co som potřebovala. Všecko jsem brala a tam nosila zas do tej kuchyni, ne, a mladý keď išli ráno, hmm, večer na zábavu a už mali hlad, v noci ma budili! Mosela jsem… „dáte jest“. Dala som jim bochník chleba a takú marmeládu, nech si tam natreli na chleba a je! A bolo dobře.

Kde vy jste se naučila vařit? U maminky nebo potom u tchyně?
Já som sa navařila… pri mamince som sa naučila vařit. No, abych vám to řekla. Já som mala tak patnáct, šestnáct roků, som veděla vařit.

Bavilo vás to?
Bavilo. Máma byla taková, že ona když vařila, já som mosela sedět. Sedět u stola a mosela jsem se dívat, jak to dělá. Alebo začala něco dělat a já som to mosela dodělat. A potom som chodila k tej kamarádke, a ona pékla zákusky, ne, ta její máma pékla zákusky a já som si na to vždycky dávala záležet. Jak peče zákusky nebo buchty, ne, chleba… a já jsem to začala probovat (zkoušet) doma a já som to udělala! A mama šla ráz do Liberca, ona kšeftovala s něčím. S hadrama a potom nábytek zase nosili a tak. A já povidám, „já zkusím ten chleba upéct.“ (úsměv) Já jsem dala si na kvas. A nebyly kvasnice! To bylo, jak z toho kvásku zůstalo to těsto, to zůstalo také suché, také žvalky tomu říkávali, tam na Slovensku. To sa dávalo močit do takej vlažnej vody a já som z toho, místo kvasnice jsem dávala to. Som to vyměsila dobre, potom som to dala na stůl a zase jsem len to… robila ten chleba, dohromady dávala zas a dávala som do toho košíka to, tam to nakyslo a nosila som to pekárovi. Tam je pekař. Vtedy nebylo to tak. K pekařovi sa chodilo. A velký pecen chleba! Mama prišla, a kde jste vzali chleba? (smích) a děcka, „no, Rosálie upékla chleba.“ Ona sa čudovala, dotéďka ještě. Už aji jemu (panu Š.) to řekla. Já som upékla chleba v patnácti rokoch! No. Já som sa to naučila od tých lidí. Som chodila k nim. No, ale sa mi to zešlo. No, tak. Som sa naučila buchty a teda matka věděla, ona péct zákusky, buchty ona pékla, a nebo když dělala nudle do polévky, to jak vlas muselo byt! No, a on (pan Š.) zas nechce také tenký! On, že to plave, že to plave. (smích) V tej polévke, že to plave. On je taký staromodnější. On chce také tlustší, jak když posypete to makem. Nebo tvarohem. Tak on chce také nudle. Joj, a ja to nemám rada zas!

Měla jste ještě nějakou jinou zálibu? Jako třeba co jste ráda dělala?
Já som mala zálibu vo varení a v pečení.

A pekla jste třeba i pro cizí, jako na narozeniny?
Ano. Pekla jsem. Když byly, když bylo posvícení. U nás sa to hovorí hody. Tak som pékla. Ale tam jak som bydlela! Na Slovensku, když som byla vdaná. Tam. Tam nevěděli, co je buchty péct. Nebo zákusky. Kdepak! Nebo amolety, když to… vůbec. Koblihy. Nevěděli. Oni jen nudle, a nebo dělali, pékli na šporáku také ty bramborové, také placky.

Marikľa myslíte, jo?
No. No. To. Nebo halušky, no tak. Ale péct to vůbec. Oni to nevěděli tam. Tam byli takí pozůstalí, jako bych povidala. Spíš takí. Už ti mladí v takých rokoch, jak jsem já byla už, ti lepší vařili. A když jsem přišla tam k jeho (manžel) matke, ona ma hned dala vařit prvý den. A jak je to u Romov zvyklý, každý bol na mňa zvedavý. Sa chodili na mňa dívat a já jsem, já jsem robila, ty bramborové placky som pékla. Oni, když to dělali, oni dělali takový velký. A já, já som dělala takový jak ten talířek (malý) je, takový, ne, a tam sa dávalo tvaroh alebo povidla, a tak sa to… A jedna povidá, „no, zbytečně sa na ňu dete dívat, já vím dobře, že ona umí vařit, nebo ona je z takej rodiny!“ (smích) A jeho matka zas, ta nechcela mrkev do polívky. Když som varila hovězí, slepičí polívku a dala som tam mrkev, petržel, ne, celer, kdepak! Ona tu petržel tam nechala, tu mrkvu vyházala z té polívky ven! Že to je sladká polívka!