V televizním publicistickém pořadu 21 v pátek 26. července, právě ve chvílích, kdy byli německými policisty vraceni na českou stranu hranic ostravští Romové cestující do Velké Británie žádat o azyl, označil Václav Miko z rokycanské Inforomy jako hlavní důvod jejich odchodu útěk před rasistickými útoky. Tvrdil, že každý Rom, kterému se podaří opustit republiku, snižuje počet těch, kteří se mohou stát obětí další rasově motivované vraždy. Následovně ve stejném pořadu ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach uvedl, že ekonomická motivace, daná možností pobírat zpětně nárokové dávky a zároveň během žádosti o azyl ve Velké Británii pobírat na naše poměry značné finanční zabezpečení, zřejmě převažuje. Dodávám, že nejde pouze o zpětný výběr dávek, ale i o průběžné čerpání různých druhů sociálních dávek v době nepřítomnosti žadatele, automatickým zasíláním na jeho účet.

Obě uvedená zhodnocení romské migrace z ČR se diametrálně odlišují. Pokusme se nejdříve osvětlit, kdo a co je rokycanská Inforoma. Přímá dotace z Bruselu v rámci programu PHARE měla vytvořit v Rokycanech romské informační centrum. Důsledky tohoto využití finančních prostředků z EU jsou předmětem trestního stíhání (dnes již ukončeného) a soudního líčení (ještě nezapočatého). Informační centrum, pokud se tak dá vůbec nazvat, je pouhou expoziturou Romského národního kongresu, radikální a nacionalistické organizace se sídlem v Hamburku.
Romský nacionalismus, ačkoliv není novým fenoménem, dostal s pokračujícím rozšiřováním EU nový rozměr. Na počátku 90. let vznikl koncept romského evropského ateritoriálního národa, jehož reprezentace má usilovat o status evropské menšiny.
Mají-li členské státy unie menšiny, existuje pak jediná, která je přítomna ve všech členských i kandidátských státech (snad s výjimkou Malty) a jež tak má mít právo usilovat v Bruselu o zvláštní práva a postavení. Mezi požadovaná práva přináleží i svoboda pohybu a usazení se v zemích EU. Uvedené premisy a požadavky mají několik vad na kráse.
Neodůvodňují, co že je na romské „evropské“ menšině specificky evropského, tedy nevyrovnávají se s faktem staleté přítomnosti Romů v Asii, Africe a Novém Světě. Dále pak romské společenství není zdaleka jediné, které by mohlo nárokovat v Evropě obdobné postavení. Etnicko-kulturní menšinou přítomnou téměř ve všech členských a kandidátských zemích EU je též menšina muslimská, případně africká (černošská), asijská (čínská) aj. Celkově pak jde o revidující koncept EU, usilující nikoliv o unii států, nýbrž o unii etnických skupin nebo o jakýsi smíšený model, kdy etnicko-kulturní společenství má převážit nad principem občanským.
Požadavek svobodného pohybu a usazení by neměl být v nesouladu s cíli evropského sjednocování. Pokud však někteří představitelé mezinárodních romských organizací požadují právo na udělování hromadného azylu romským skupinám žadatelů z východní Evropy v Evropské unii a argumentují právem na svobodný pohyb a právem žádat o azyl, mýlí se v několika předpokladech. Svoboda pohybu není svoboda stát se žadatelem o azyl. Je to svoboda najít si práci, nabídnout své schopnosti.
V západní Evropě jsou statisíce Čechů, Slováků, Maďarů a Poláků, kteří legálně, pololegálně či nelegálně pracují, usazují se nebo se po čase vracejí. Tato migrace se odlišuje od migrace jejich romských spoluobčanů v tom podstatném: nežádají o azyl.
Pokud pak někteří romští představitelé nepřímo ponoukají k odchodu a status žadatele o azyl považují za individuální a dokonce i skupinové právo, je to i důsledkem výše nastíněných „koncepčních“ úvah a snah některých mezinárodních romských aktivistů. Status žadatele (s ekonomickým zajištěním není právo, právem je pouze samotná žádost. V případě Romů z ČR stěží dle kritérií Ženevské úmluvy (tedy odůvodnitelný strach z pronásledování státem nebo neschopnost státu takovémuto pronásledování zabránit) vymahatelné.
Rozpor mezi EU států a ideou unie etnických skupin se promítá i do pohledu na řešení integrace Romů. Na nejrůznějších fórech (např. Rada Evropy) se prezentuje romská otázka jako otázka „evropská“ a hledají se symbolická řešení ve vzniku panevropské romské reprezentace.
Děje se tak za situace, kdy ani v jedné ze zemí Evropy není otázka „reprezentativnosti“ nejrůznějších romských představitelů vyřešena, kdy snaha „zevropštit“ romskou otázku jde ruku v ruce s vyhýbáním se povinnosti zamezit sociálnímu propadu většiny romských komunit v Evropě. Delegováním řešení „nahoru“ do Štrasburku či Bruselu pak je vytvářena úrodná prsť pro nacionalismy a extremismy, pro prezentaci a vymáhání fiktivních práv, pro manipulaci.
Státy musí vytvářet programy začleňování marginálních skupin do společnosti, účinně je chránit před nebezpečím útoků ze strany extremistů, nedopustit vytváření socioetnických ghett.
Jedním z možných přístupů je rozvíjení sociální práce přímo v terénu a nespoléhání se na automatičnost (a téměř anonymnost) vyplácení sociálních dávek. Samosprávy nemohou řešit problémy jedné sociální a etnické skupiny sestěhováváním do holobytů nebo je vystěhovávat (za pomocí různých „podnikatelů“) z obce na úkor samospráv jiných a tak podbízet k migraci. Migrace a azyl nejsou v dnešní Evropě východiskem.
Roman Krištof, tajemník Rady vlády pro záležitosti romské komunity
(Článek vyšel 29. 7. v Hospodářských novinách)