Dříve Romové při výchově dětí kladli důraz na dodržování svých zvyků, tradic, hodnot, úctu k rodičům, prarodičům, kmotrům, tetičkám, strýcům a starším lidem. Když starší Romka nesla plnou nákupní tašku, hned jsme jí nabídli pomoc, starším jsme uvolnili místo k sezení, jako první jsme je pozdravili, neodmlouvali jim, ale pěkně odpověděli. Jako děti jsme pomáhaly rodičům při domácích pracích a se stavbou domu, při chystání dřeva na zimu a stejně tak i příbuzným a cizím starším lidem. Když nás za to pochválil starší Rom, otec byl spokojený a hrdý. V sobotu nám pak dal pár korun odpolední kino či na tancovačku.

Dnes je výchova dětí u velké části Romů jiná. Někdejší děti jsou už dnes dospělé a čeho se jim nedostávalo, tím nyní zahrnují své potomky. Je úplně normální, že děti mají dnes kolo, brusle, míč, transistory, walkmany, rifle, běžně si kupují zmrzlinu, čokoládu a jiné dobroty. Na tento přepych si zvykly a necítí potřebu se o něco zasloužit. Jejich nároky se zvyšují, i když příjmy rodičů klesají. Z rozmazlenosti už neví, co dělat. Propadly drogám, hazardním hrám, živí se krádežemi a na ulicích nabízejí mladé krkavčí matky svá těla jako zboží. A proto se ptám: Co může dnešní generace předat té budoucí? Ztracený emberšikos, ale kde ho najít …
R. Šuta, Praha