(Romaňi čhib, Karlova univerzita, Praha) (VII.)
V minulém čísle jsme ukázali, že se jazyk obohacuje, začleníme-li do své řeči slova z různých místních nářečí. Jednou můžeme pro slovo „otevřít“ užít prešovský výraz phundravel, jindy humennské phuterel nebo „západňárské“ phravel. Tato tři slova, která byla původně jen místní dialektismy, se ve „sjednocujícím se“ (zobecňujícím se) jazyce stávají synonymy.

Je tzv. slovenská romština jednotná, nebo sjednocená? (Lingvisté ji nazývají severocentrální varietou.) Slovenskou romštinou hovoří nejvíce Romové na Slovensku a pak ti, co po válce přišli do Čech - ale ne olašstí Romové a ne tzv. maďarští Romové.
Slovenská romština je jednotná a není jednotná. Jednotná je v tom smyslu, že hovoří-li Romové z Prešova s Romy z Humenného nebo s Romy ze západního Slovenska, jeden druhému rozumí, třebaže prešovské nářečí zní poněkud jinak než humennské nebo „západňárské“.

Pokusme se převést do písma rozhovor tří Romek, které žijí v jednom domě v Praze. Jedna se přistěhovala z Prešova, druhá z Humenného a třetí ze západního Slovenska.

Prešovčanka: Půjdeš dnes večer ven, anebo budeš doma pracovat se svou snachou?
Humenčanka: Dnes večer ven nejdu, budu pracovat se svou snachou.
Žena z Kopčan: Já taky dnes večer nejdu ven, mám doma moc práce.
Pro srovnání je rozhovor uveden v olašské romštině.
Které hlásky v řeči těchto tří Romek znějí jinak?
(příklady viz v romském textu)

Každý vidí, že rozdíl v oněch třech místních nářečích není velký. Romové, kteří hovoří „slovenskou“ romštinou, si vzájemně krásně rozumějí, třebaže jedni říkají Kerďom e buťi raťi, zatímco jiní Kerdžom e buči rači (Udělal jsem tu práci večer). Jedni řeknou Khere hin man pora, a druzí Khejre hin man poura (Mám doma peří). Jedni řeknou Džanes, so hin džov? A druzí Ďanes, so hi ďov? (Víš, co to je oves?)
Větší problém se projeví, když chceme psát. Rozdíly, které tolerujeme v řeči, nejsou zvyklí tolerovat v psaném jazyce. Každý očekává, že psaná (literární) forma bude jednotná. Jaké místní hlásky ale zvítězí? Ďives, nebo džives? Raťi, nebo rači? Džav, nebo ďav?
Ani čeština není „jednotná“. Místní nářečí i hovorová řeč se liší od psané podoby. Například: Hubohej hučedník huž umřel – Chodsko; V Kerkonoších perší – Podkrkonoší; Daj mi kos bochte – Haná; Šim si si mý céry u vokna? – hovorová řeč. Avšak během svých mnohastaletých dějin dospěla psaná forma češtiny k tomu, že věty, které jsme uvedli nahoře, se píší takto: Ubohý učeník už umřel. V Krkonoších prší. Dej mi kus buchty. Všiml sis mé dcery u okna?
Literární forma romštiny se začala rodit teprve před třiceti lety, za Svazu Cikánů-Romů (1969-1973), a dá ještě práci, než vytvoříme její standardizovanou psanou podobu.