Pokračování rozhovoru s paní Rosálií
A měla vás ta první tchyně ráda? Byla na vás hodná?
No, zprvu byla hodná a pak nebola. Já nevím, co jí bylo. To asi ty její holky. Ony sa na mňa stěžovaly ty holky.

Jako jeho sestry. Od manžela.
Jako jeho sestry. No, tak pak ma pomluvaly a ona jim to věřila, tak zůstala taká.

A proč vás pomlouvaly?
Že jako ju pomlúvam. Jeho matku. Ale to pravda nebyla. Mně ju bylo líto, protože ten manžel ju nechal. Rozvedl sa s ňú a to nejmladší děcko malo čtrnáct dní. A ona len brečela, brečela a brečela. A to bylo na tom dvore, v tej kolonii, ten její manžel s tú druhú. Mně ju bylo líto. Potom ona onemocněla, ona mala zápal plic a potom zostala na plica. Ta jeho matka byla nemocná. A ty boly u něj, při něj dvě holky a oni ju nechaly v tom baráku studeným a ony šly pryč. No a já som jej tam chodila topit. S drevom sa topilo. Jsem jej tam chodila topit a som jej tam nosila jest. Líto mi jí bylo. Nebyla taká najhorša. Nemožu říct. No. To dělaly ty holky. Ony maly vztek, že ona ma nechala vařit. No.

To bylo jako vyznamenání?
Jo. A zas ona nechtěla, aby dcéry vařily. Ona jim říkávala, že sú… Že ona od nich jest nebude. (úsměv) A potom maly vztek na mě.

Asi jí chutnalo nejvíc jak vy vaříte.
No. Ona si zvykla potom už. A tak ona už vůbec nevařila, jak som tam byla. No. …byla taká no. Bylo to špatné s ňú, no. Keď chlap nechá ženu a ještě po pórodě! A byl tam na tom dvore s jinú a ona to vidí. Tak žádná by nebola lepší! A tam mi lidi vykládali, ti, keď som išla do vesnice, do obchodu jsem šla, nebo jsem chodila pro mlíko, někdy sa chodilo pro mlíko s konvičkú, kupovat mlíko. Pro tvaroh. Ale to býval tvaroh dobrý! „Jéj, dievča, kde si sa to dostala! Také dievča jak si ty! Prečo jsi ty prišla mezi tolkých cigánov?! Co ťa to napadlo? On bude takový jak jeho otec?“ (smích)

To vy jste jim nevěřila zpočátku, že?
Ne. Nevěřila som. Bolá mladá, som mala sedmnáct rokú, keď som tam prišla. Já som si tak z ničeho nic nedělala. A že bych sa bála, to vůbec jsem sa nebála. No. Spíš ony ode mě.

A chodila tam za vámi vaše rodina třeba? Přijeli někdy?
Chodily sestry tam. Aj táta chodil. No.

Maminka nepřijela?
Aj ona, no. Chodili často.

Koho vy jste měla raději? Maminku, nebo tatínka?
Tátu myslím, skvór.

A proč?
Co já vím?! On byl taký spravedlivější. Aj když ma niekedy zbil, já jsem si z toho nic nedělala. Já som byla spíš jak kluk, keď som bola malá. Mladá. Som mala jedenáct, dvanáct rokov, já som hrala fotbal s klukama. Tam byla blízko cihelna a tam byl ten plac velký a kluci mně… som s nima chodila do školy! „Rosália, ideme hrát fotbal. A ty pojdeš na levé krídlo.“ (smích) A já som šla! Kopala. Fotbal som kopala, nebo večer som s nima chodila zpívat. A můj táta, „co z teba bude děvče?! Jsi jak kluk!“ A keď prišli za mnú kluci, „no pozrite sa, zas ide s týma klukama!“ Povidám, „a co budu dělat doma?“ Jáj! A to som s nima zpívala, už som byla aj vdaná. Keď som išla domů na návštěvu, a sme sa stavili v hospodě a kluci jak ma viděli, ne, za mnú. Za mnú a kolikrázu mi tak vypýtali štamprdle, ti kluci a zas manžel zase jim vzal. Zas dal, ne, a jsme vypili čtyry štamprdle, ne a „Rosália, jakú si zazpíváme?“ (smích) a on mi hovorí, manžel mi povidá, „a ty si s nima zpívala?“ No, hovorím, „já jsem zpívala!“ Já jsem zpívala většinú s nima druhý hlas. No. Hmm.