Hraničky byla cikánská osada mezi Kyjovem a Svatobořicemi. Takových osad bylo na moravském Slovácku před válkou ještě něco kolem čtyřiceti. Fotografie ukazuje, že to byla bída sama.
Hraničky byl název příznačný. Když byly problémy, a ty byly pořád, nechtěl mít nic společného s Hraničkami ani Kyjov, ani Svatobořice. Bylo to těžké pořízení, aby vajda té osady dal věci do pořádku.
Ale to už se některé rodiny dostaly z osady ven, do vesnic kolem Svatobořic. Pořídily si malé domky a tam začaly žít s ostatními vesničany po sousedsku.

Romové, přiznejme, že aspoň někteří z nich už nechodili žebrat a „čorovat“, ale měli svá řemesla, své podnikání.
Někteří z nich byli kováři a sedlákům dělali dobré služby. Jiní začali obchodovat s nejrůznějším zbožím, nejčastěji s textilem. Objevilo se i několik koňských handlířů, jak se jim tehdy říkalo - a to už bylo opravdu něco. Začal proces zařazování Romů do venkovských společností. To se psal rok 1915 až 1920. Nebylo to jednoduché, nestalo se to naráz, ale pomalu a jistě se začali na moravském Slovácku objevovat Romové, kteří byli váženými občany a mohli mluvit i do záležitostí celé obce.
Vyskytlo se mezi nimi také několik tehdy mladých Romů, kteří začali chodit do kyjovského gymnázia a později na univerzitu. Dokonce gádžové – sedláci za nimi přicházeli pro radu, chtěli napsat žádost nebo přečíst dopis v cizím jazyce. To všechno ti mladí Romové uměli. A jenom proto se stali poznenáhlu i oni váženými občany. Všichni kolem věděli, že jsou to Cikáni, jinak se tehdy Romům neřeklo. Ale nikdo se neodvážil ukázat prstem, osočit slovem. A když, tak jen po straně a hodně potichu.
Ale v Hraničkách pořád ti nejchudší Romové zůstávali. Nebylo to tak, jak dnes často vidíme, že by se Romové z vesnice těch z Hraniček stranili nebo na ně zapomněli, když se teď měli o trochu lépe. Pořád věděli, kam patří. Chodili spolu na tancovačky a tančili i s mladými selkami. Když došlo ke sporu a někdo z mladých gádžů furiantsky vykřikl: „Cikáni z Hraniček ven!“ stáli všichni Cikáni jako jeden muž a nejeden z mladých gádžů proletěl oknem hospody a poznal, jak tvrdá je zem.
Už tehdy se ukázalo, že Cikáni hrají dobře fotbal a v každé fotbalové jedenáctce vesnice vždy nějaký hrál. Skoro každý zápas na Slovácku končil rvačkou. Ale v nich hráli roli jenom vášně sportovní a Rom se nemusel bát dát facku gádžovi, a stejně tak ji statečně přijal. Nebylo ve zvyku tehdy se soudit kvůli přátelským rvačkám. Nic jiného to také nebylo, protože večer už spolu všichni svorně seděli v hospodě.
Takový byl společenský život na moravském Slovácku a žilo se tam vesele a družně – i Romům.
Osud však nedopřál, aby se ten zdárně počatý vývoj dočkal cíle, který by mohl být spatřován v lepším životě těch, co na tom byli nejhůře. Každá vesnice, každé městečko by tím neobyčejně získalo. Nestalo se tak. Mohl to být – a vlastně i je – příklad úspěšného spolunažívání jedné, po staletí proskribované menšiny s většinou. Ten proces přeťala válka.
Romové z Hraniček i ti mimo ně, všichni, skončili v koncentračních táborech. Konec idyly!
Po válce se ubíral vývoj jiným směrem. A je to taky setsakramentsky zřejmé.

Karel Oswald
Foto: archiv MRK