|
O bytové situaci (nejen) ostravských Romů s vedoucí týmu sociálních služeb o. s. Vzájemné soužití
Proč neprošly možné způsoby řešení bydlení
Lucie Mynářová (29 let) vystudovala sociální práci a v současnosti pracuje v ostravském občanském sdružení Vzájemné soužití jako vedoucí týmu sociálních služeb. Ten tvoří čtyři terénní sociální pracovnice, dvě romské terénní asistentky, dvě sociální pracovnice v sociálně-právní poradně, jeden právník a dvě policejní asistentky. Lucie Mlynářová má na starosti koordinování a řízení týmu tak, aby klientům poskytoval kvalitní sociální služby. Tým sociálních služeb nabízí zejména komunitní práci, poradenství, kontaktní práci, terénní programy, policejní asistenci, sociální bydlení. Lucie Mynářová se věnuje též přímé práci s lidmi a podílí se na fundraisingu týmu a celého sdružení.
Čím je podle vás bytová situace romské komunity v Ostravě a jejím okolí specifická?
Většina romských rodin žije
v okrajových částech města Ostravy, ve staré zástavbě, v bytech horší kvality, často hygienicky ne zcela nezávadných, odkud se většinová populace vystěhovává a kam se bojí jít. Je to způsobeno jednak liberalizací trhu s byty, kdy se noví majitelé snažili vystěhovat pro ně nepohodlné romské nájemníky (např. zvýšením nájemného, sepsáním nové nájemní smlouvy nevýhodné pro stávající nájemníky, kteří ne vždy byli informováni
o svých právech, nedostatkem financí na odkup bytu do osobního vlastnictví). Souvisí to rovněž
s vysokou nezaměstnaností, která podle posledních údajů činí
v Ostravě asi 17 až 18 %. Dlouhodobá nezaměstnanost se dotýká převážně lidí s nízkou kvalifikací, do které spadá většina romské populace. Své životní potřeby uspokojují pouze ze sociálních dávek, které neumožňují vytváření finančních rezerv pro případné větší mimořádné výdaje, např. zkvalitnění nebo nákup vlastního bytu. Většina Romů v Ostravě žije v obecních bytech nebo bytech společnosti OKD, a. s., nacházejících se právě v okrajových a méně atraktivních lokalitách města, např. Zadní Přívoz, Zárubek, Liščina, Hrušov, Muglinov, Kunčičky. Většině zájemců o byt (obecní či
v majetku OKD) z řad romské komunity jsou nabízeny byty právě ve zmíněných lokalitách. Integrace romských rodin do většinové společnosti je i proto obtížnější.
Je nekompromisní postoj bohumínské radnice k otázkám bytové situace Romů ojedinělý, či se vyskytuje i u jiných severomoravských zastupitelstev?
Domnívám se, že sestěhovávání a vystěhovávání Romů do bytů horší kvality v méně atraktivních
a okrajových částech obcí je jevem nejen v Bohumíně, ale i jinde.
V jednotlivých obcích žije různě početná romská komunita – od toho se také odvíjí počet osob, které jsou do neatraktivních částí měst sestěhovávány. V jednom městě se může jednat jen o jeden dům s 80 obyvateli, kteří jsou izolováni od ostatních, jinde jde
o celou čtvrť, kde žije i 5000 lidí.
S podobným případem, jako je kauza hotelového domu v Bohumíně, jsem se ve své dosavadní práci přímo nesetkala, pouze prostřednictvím médií. Proto nemohu posoudit, zda by kupříkladu zastupitelé Ostravy jednali stejným způsobem jako bohumínští.
V čem spočíval návrh sdružení Vzájemné soužití týkající se řešení situace rodin, které v hotelovém domě zůstaly? A proč jej město odmítlo? Jaké vám podalo vysvětlení?
Ne všem nájemníkům hotelového domu se do 30. června, kdy jim skončily ubytovací smlouvy, podařilo najít náhradní bydlení. Občanské sdružení Vzájemné soužití našlo ve spolupráci s nimi bytové objekty vhodné pro bývalé nájemníky. Nacházejí se na ulici Lounská, v části Bohumín-Pudlov. V současné době jsou ve vlastnictví státu a hospodaří s nimi Správa železniční dopravy a cest. Jde o objekty schválené do privatizace. Navrhovali jsme několik možných způsobů řešení: vynětí objektů z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. a následný bezúplatný převod podle zákona
č. 219/2000 Sb. (z důvodu veřejného zájmu) buď na obec – město Bohumín, nebo na občanské sdružení Vzájemné soužití s tím, že budou poskytnuty záruky dalšího nakládání s tímto majetkem
v souladu s účelem převodu. Též jsme nabízeli možnost vytvoření bytového družstva tvořeného současnými nájemníky bytových objektů a rozšířeného o bývalé nájemníky hotelového domu, které by odkoupilo byty za stanovenou kupní cenu (forma pilotního projektu sociálního bydlení). Obyvatelé hotelového domu, kteří by se do bytů stěhovali, by svépomocí domy opravili a spravovali.
Oslovili jsme Radu města Bohumín s nabídkou spolupráce a pomoci při převodu objektů do majetku obce. Naší podmínkou bylo, že by byla uzavřena partnerská dohoda mezi Bohumínem a sdružením s cílem, aby byty v těchto domech sloužily především sociálně potřebným rodinám z hotelového domu: jak romským, tak neromským, které budou mít možnost podílet se na opravách domů. Nabízeli jsme své dlouholeté zkušenosti z práce se sociálně vyloučenými komunitami a úspěšného vybudování Vesničky soužití – projekt sociálního bydlení sloužící romským i neromským sociálně slabým rodinám postiženým záplavami v roce 1997. Na nabídku této spolupráce město reagovalo odmítnutím, neboť o objekty má zájem samo město Bohumín, které se je již několik let snaží získat. V září říjnu 2005 by tyto objekty měly být v privatizaci a město se o ně bude ucházet. V odpovědi na naši nabídku uvedlo, že „se znalostí problémů samo ví, jak v uvedených oblastech zájmu postupovat“.
Jana Kabeláčová
|