V neděli 31. července v odpoledních hodinách vyhořel dům, ve kterém žilo pět romských rodin. Ani včas přivolaní hasiči nedokázali zabránit tomu, že z objektu zůstala jenom ruina. Představitelé města v čele se starostou Šaládkem se o Romy ihned postarali. Nyní žijí v náhradních bytech, které jim město poskytlo.

„Na to nedělní odpoledne do své nejdelší smrti nezapomenu!“ říká Helena Červeňáková, jedna z obyvatelek vyhořeného domu. „Byla to hrůza! Představte si, že někteří museli skákat z oken, aby zachránili holý život. Všude dýmu, nedalo se dýchat. Pro ten kouř jsme ani nemohli dostat se po schodech ven. Hasiči přijeli během chvilky, všechny trámy na střeše ale shořely, všechno jsme měli zničené. Nejdřív od ohně, pak od vody, jak to hasili. Nejdřív jsme brečeli, co s námi bude? Došlo nám, že nemáme ani kam jít, v čem jít. Ženské s miminami na rukách, kde vezmou sunar? Bylo to zlé, joj Devla,“ pokračuje ve vyprávění paní Helenka. „Nejhorší jsme na tom byli my kuřáci. Jsme zvyklí kouřit, když máme nějaké stresy a teď ani cigaretle nebyly, joj, bylo zle, zle nám bylo.“
Od jiné paní Červeňákové, Zlatky, žijící v Neškaredicích asi čtyři kilometry vzdálených od Kutné Hory, se dozvídám chválu na starostu a všechny radní města, i na vojáky místní posádky, kteří okamžitě poskytli pomoc. Zajímá mne, jak se o požáru dozvěděla, když bydlí čtyři kilometry od Kutné Hory. „Znáte nás, Cikány,“ říká Zlatka, „jak se mezi námi něco šustne, hned si zamobilujeme a je to. Nastartovali jsme auto a během chvilky jsme tam byli. Už to všechno dohořívalo. Chvála Pánu Bohu, nic se nikomu nestalo. Pan starosta přijel, tady byl hrozný zmatek, a tak to začal organizovat. Nejdřív zavolal vojáky, ti hned postavili dva stany, aby se měli kam uchýlit, kdyby náhodou začalo pršet. Nakonec v těch stanech dvě noci spali. Přivezli jim polní lůžka, přikrývky. Všemožně jim pomohli. A starosta se opravdu staral dobře. Ptal se mě, co asi nejvíc teď Romové potřebují. A já mu odpověděla, že nejvíc asi cigarety. Všichni jsou silní kuřáci a teď byli tak vystresovaní. Sama jsem byla svědkem, jak starosta hrábl do kapsy, vytáhl peněženku, k němu se přidali další radní a poslali někoho dospělým pro karton cigaret a dětem pro sunar. To si ale nedovedete představit, jaké bylo mezi gádžama pozdvižení, že nám koupil cigarety! Cikáni vyhořeli a první, co jim starosta koupil, byly cigarety. Však to nemusí nikoho zajímat, co jim koupil, však to kupoval ze své kapsy, ne? Co je komu do toho?“ rozčiluje se paní Zlatka, která je tady mezi Romy respektována. Má přirozenou autoritu.
„Nevím, co by se tu dělo, kdyby nám paní Zlatka nepomohla,“ sděluje mi pan starosta. „Během chvilky je dokázala zklidnit, okamžitě byla schopna zjistit, kolik je vlastně poškozených, kdo tam opravdu bydlel a kdo byl na návštěvě. Mluvila s nimi romsky a lidi se uklidnili. Vozili jsme jim jídlo a hned druhý den se stěhovali do náhradních bytů. Poskytli jsme jim nějaké prostředky na dovybavení bytů a na oblečení, nábytek jsme sehnali. A vše potřebné taky. Myslím si, že si nemohou stěžovat, že se o ně město nepostaralo.“
Jedna sociální pracovnice se do telefonu rozčilovala: „Lidi jsou na starostu naštvaní, že se div nepřetrhl, když vyhořeli Romové, ale když vyhořeli bílí, tak jim město nedalo vůbec nic.“ Její jméno nebudu zveřejňovat, protože vím, že je to jinak moc hodná a obětavá ženská, nechci, aby na ni měl někdo pifku.
„Vidíte, město nám pomohlo a naši vlastní jdou proti nám,“ rozčiluje se jedna Romka. „Byl tu jakýsi papaláš z Prahy, cigán, a mluvil proti nám.“ Horečně přemýšlím, kdo to mohl být a pak mě napadá Cyril Koky, krajský koordinátor pro národnostní menšiny Středočeského kraje. Volám mu a zjišťuji, co je na tom pravdy. „Město se o ně perfektně postaralo,“ říká mi. „Měl jsem tam konflikt s jedním Romákem. Nelíbilo se mi, jak mluví. Místo, aby byl vděčný, že má střechu nad hlavou, začal si stěžovat, že v omáčce měl málo masa, a že mu nekoupili nový perský koberec. To mě naštvalo a seřval jsem ho.“
No a vidíte, jsme u kořene věci. Někteří Romové jsou jako bezedné studny. Můžete do nich házet co chcete, stejně ji nezaplníte. Můžete se jim snažit pomoci jak chcete, stejně je jim to málo a ještě vás pomluví. A tak se také rodí různé fámy. Proto o této události tak podrobně píšu, abyste, milí čtenáři, viděli, že nic není černobílé.

Text a foto:
Daniela Cincibusová