Vzpoura proti diskriminaci

Sudetendeutsche Zeitung (Sudetoněmecké noviny) již o sporu v souvislosti s vepřínem v Letech informovaly. Skutečnost, že byl vepřín zřízen přímo na místě dřívějšího koncentračního tábora, z něhož byli vězni posíláni rovnou do Osvětimi na smrt, se stala ostudou pro Českou republiku. Výroky některých politických představitelů k tomuto problému rozpoutaly vlnu rozhořčení. Prezident republiky Václav Klaus dokonce vyjádřil názor, že se v případě Letů jednalo o zařízení pro práce se štítící individua.

V Evropském parlamentu se na toto téma konala výstava, kterou německý europoslanec Milan Horáček (Spojenectví 90/Zelení – Bündnis 90/Die Grünen) provedl svého kolegu Bernda Posselta (CSU), spolkového předsedu našeho krajanského sdružení. Výstava nikterak nepřivedla nacionalisticky orientované české europoslance k pochopení, nýbrž k opakované kritice údajné „protičeské jednostrannosti zpracování“. Tak tomu bylo například u předsedy klubu poslanců ODS v Evropském parlamentu a stínového ministra zahraničí ODS Jana Zahradila. Reakce českých komunistů (KSČM) byly podobné.
Pravicově extremistická Národní strana (NS), která již zorganizovala tři demonstrace proti Sudetoněmecké kanceláři v Praze, vyzývá na svých internetových stránkách dokonce k bojkotu evropských nařízení, která by mohla vést k uzavření vepřína v Letech. Na týchž internetových stránkách je neustále vedena štvavá kampaň proti sudetským Němcům.
Naopak není náhodou, že se proti další existenci vepřína v Letech angažuje český poslanec a evangelický farář Svatopluk Karásek, který našel odvahu i k dialogu se Sudetoněmeckým krajanským sdružením.
Malá, ale velmi výmluvná výstava se nyní přestěhovala do prostor českého státu – do horní komory českého parlamentu a tedy do bezprostřední blízkosti naší pražské kanceláře. Na zahájení, které se konalo 21. června, jsem byl také pozván. Zvláštní bylo, že se neobjevili žádní zástupci „Klausovy strany“ ODS a KSČM.
Jedním z hlavních řečníků byl Karel Holomek, místopředseda Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity a předseda Společenství Romů na Moravě. Připomněl obtížné vypořádávání se s tímto tématem v České republice a přirovnal je k vyrovnávání se s vyhnáním sudetských Němců z Československa.
Pozval jsem Karla Holomka na návštěvu do Sudetoněmecké kanceláře a nechal se jím informovat o budoucích aktivitách jeho komunity a dalších podrobnostech sporu o Lety. Holomek toto pozvání rád přijal. Poděkoval jsem i za to, že se v brněnském Muzeu romské kultury mohla konat výstava věnovaná brněnskému pochodu smrti. Žádné jiné zařízení v Brně k tomu nenašlo odvahu. Jako zástupci našich etnických skupin jsme se dohodli na konkrétní spolupráci. Karel Holomek dá Muzeum romské kultury k dispozici sudetským Němcům i v budoucnu. Čtrnáctideník českých Romů Romano hangos (Romský hlas) bude informovat o sudetoněmecké otázce.
Náš host se do návštěvní knihy zapsal následujícími slovy: „S velkou radostí jsem navštívil tuto kancelář. Vzbuzuje ve mně vědomí, že sudetští Němci mají v České republice podobné postavení jako Romové. Ani jedna skupina není příliš pozitivně přijímána. Je nejvyšší čas něco proti tomu udělat. Muzeum romské kultury v Brně i Společenství Romů na Moravě jsou ochotny ke spolupráci.“
Naše čtenáře bude zajímat skutečnost, že Karel Holomek patří stejně jako Oldřich Stránský k lidem, kteří mají opravdu velmi špatné zkušenosti se Třetí říší. Téměř celá Holomkova rodina byla vyhlazena v koncentračním táboře Osvětim. Oba jeho strýcové dokázali z koncentračního tábora uprchnout, byli ale opět chyceni a zemřeli po řadě „výslechů“ na následky strašného týrání.
V tomto smyslu musím vzpomenout i na Oldřicha Stránského, který měl odvahu zúčastnit se jedné z našich veřejných akcí, ačkoli musel počítat s kárnými opatřeními ze strany přísně nacionalisticky orientovaného Svazu „bojovníků za svobodu“.
Karel Holomek se v České republice stal již více než jedenkrát cílem nenávisti extremistů. Protože se jeho obličej zdál násilníkům „příliš tmavý“, byl několikrát zmlácen tak, že byl zralý do nemocnice. A jako člen Koordinační rady při Česko-německém fondu budoucnosti musel ze strany českých kolegů pravidelně poslouchat, že je příliš naivní, když se chová přátelsky k sudetským Němcům. Ti totiž údajně mají v této zemi nekalé úmysly.
Kdo byl skutečně pronásledován a – jako Holomek nebo Stránský – zažil nenávist na vlastní kůži, ten ví, že dorozumění a vyrovnání s cílem usmířit se jsou jedinou cestou do budoucnosti – právě v zemích s nedokončenou demokracií. Proto jsem našemu hostu za jeho slova sympatií vůči sudetským Němcům srdečně poděkoval.

Peter Barton
(autor je vedoucím Sudetoněmecké kanceláře v České republice se sídlem v Praze)