Již tradičně pořádá každá ze sedmi základních organizací Společenství Romů na Moravě letní prázdninové tábory pro děti. O finanční prostředky, z kterých se hradí až 70 procent jejich nákladů, se SRNM uchází v konkurzním řízení ministerstva školství či Evropské unie, další náklady hradí z vlastních zdrojů a ve spolupráci se sociálními odbory příslušného regionu.

Týden na břehu Skalice
Na čtyřicet brněnských dětí tak mělo i letos možnost strávit týden z prázdninového volna ve Varvažově, v překrásném prostředí údolí řeky Skalice nedaleko Orlické přehrady. Tamní tábořiště pojme až 200 dětí, takže vedle brněnských tam odpočívaly také děti z jiných koutů naší vlasti. Hlavní vedoucí Irena Bagárová spolu s Darinou Říčkovou a dalšími vedoucími si pro ně připravily bohatý program.
Na pláč brzy zapomněly
„Když se děti při odjezdu loučily s rodiči, brečely. Ale jakmile se s nimi autobus rozjel, ožily, byly hlučné, rozbalily si maminkou připravené pochoutky – sladkosti, ovoce, řízky i pečený bůček – a jedly. Do tábora ve Varvažově u Písku jsme přijeli až večer. Ani jsme nestačili vybalit věci a už byla večeře. Poté jsme se všichni seznámili: vedoucí s dětmi a děti mezi sebou. Dostali jsme peřiny, a polštáře, které si museli všichni sami povléct. Jako vedoucí jsme si mysleli, že děti budou po cestě unavené a brzy usnou. Mýlili jsme se. Najednou v sobě měly plno energie a zkoušely naši trpělivost. Navzájem se strašily, nakonec usnuly únavou…“ řekla nám jedna z vedoucích Simona Wašková.
Po budíčku o půl sedmé nastoupili vedoucí k rozcvičce, děti na ni přišly v pyžamu a ještě ve stoje pospávaly. Pohyb nakonec všechny rozhýbal. Po snídani, která zmizela v dětech raz dva – byla na programu prohlídka okolí Varvažova. A jelikož to tam nebyl jediný tábor, děvčata a kluci utíkali do jiných táborů, přestože pro ně vedoucí připravili bohatý program. Proč? Našli si tam nové lásky, přátele a bylo jich na vyvádění víc.
Zklamání na Zvíkově
Zklamání přinesla návštěva nedalekého hradu Zvíkov: zrovna se tam natáčela pohádka, a proto byl pro veřejnost uzavřen. „Na zpáteční cestě nás děti pěkně převezly. Museli jsme je nést na zádech, protože si stěžovaly, že je bolí nohy a že nejsou schopny udělat ani krok. Jakmile jsme došli do tábora, kluci se rozběhli za míčem a hráli fotbal. To už si na bolest nohou ani nevzpomněli. Děvčata se zase koupala v řece a skákala do vody i v oblečení,“ zavzpomínala Simona Wašková.
Jednou připravil Josef Rafael, jeden z vedoucích brněnského tábora, fotbalový turnaj všech táborníků ve Varvažově. Hrálo šest mužstev a samozřejmě, že vyhrálo to nejlepší – naši Čavargoši (Tuláci)! Následující dny pršelo, při nočních bouřkách se děti navzájem strašily a honily se v dešti. Běda ale, když udeřil blesk: to se hned začaly bát a chtěly jít domů. Vedoucí byli ve skrytu duše rádi, že se alespoň na chvíli zklidnili. Skoro každý večer byla diskotéka. Vedoucí Miloš Bikár dokázal roztančit celý tábor! Po diskotéce následovala stezka odvahy, to byl opravdový zážitek. V temném lese bylo plno strašidel, děvčata a kluci šli co nejrychleji, drželi se za ruce a – strašili se navzájem ještě víc.
Kluci za holky, holky za kluky
Když si poslední den pobytu uvědomili, že všechno končí, byli smutní. A tak pro ně vedoucí připravili opravdovou šou! „Vedoucí, kluci, se převlékli za Esmeraldu a Rosalindu a my děvčata za kluky. To bylo smíchu a křiku! Všichni byli zvědaví, co má Esmeralda pod sukní a dokud to nezjistili, zvedali sukni dál,“ vyprávěla nám Simona Wašková.
Cesta s dobrodružstvím
Další den se nikomu nechtělo domů: opouštěli své lásky, přátele. Cestou řidič děti neustále upozorňoval, že autobus je čistý a míní s ním jet ještě týž den do Chorvatska. A tak si aspoň od srdce zazpívaly. Asi dvacet kilometrů před Brnem píchli kolo. To bylo něco! Všichni okamžitě ožili. Když konečně přijeli náhradním autobusem domů, maminky při vítání plakaly štěstím, že opět vidí své ratolesti a ty plakaly, že se musí rozloučit s opravdovou partou kamarádů a kamarádek.
Marcela Severová, Katka Danyiová