Veřejnost často žije v domnění, že peníze, které získají nevládní organizace prostřednictvím grantů poskytovaných státem a nejrůznějšími nadacemi, jsou nějakým zvláštním privilegiem pro posilování funkce občanské společnosti v demokracii a současně znamenají pohodlný život pro jejich příjemce. Zvláště je trnem v oku, když je dostane nějaká romská organizace, což je současně vnímáno jako rozkrádání, když ne zrovna podpora nekalé činnosti živlů vzdorujících úřadům.

Je to projev hluboké neznalosti, neinformovanosti a ochoty vyslechnout spoustu nesmyslů, které na toto téma vznikají. A při tom si zanadávat třeba na nepříjemný romský živel.
Jak to tedy je?
Poskytuje-li stát peníze směřující ke splnění nějakého programu, nečiní tak z přemíry vstřícnosti, nýbrž z nezbytnosti. Je to tak proto, že příslušný resort nemá dostatek sil k tomu, aby naplňování nejrůznějších programů byl schopen realizovat sám v celém teritoriu a v náležité odbornosti. Ministerstvo tedy neumí to, co umí nevládní organizace a k čemu mnohdy nemá ani náležitou vnímavost. Proto tu práci zadá někomu, kdo to umí lépe a je na to zařízen.
Svěřená práce sama o sobě není žádnou procházkou růžovým sadem, jak by se nezasvěcenému divákovi mohlo zdát.
Představte si, že dostanete nějaké peníze na program eliminace vyloučených sociálních a etnických skupin na okraj společnosti. Pomiňme na okamžik nesrozumitelnost a do jisté míry i obludnost takového vyjádření. Neznamená ovšem nic jiného, než činit něco proti tomu, aby se lidé, kteří se ocitnou na úplném sociálním dně a zůstanou s houfem dětí bez bytu (protože nemají na nájmy a jsou nuceni bydlet v nedůstojných podmínkách v nějaké špeluňce a ještě z nich exekutoři nekřesťansky ždímají peníze za dluhy, které už dávno ztratilo význam platit), protože byt už nemají. Soudy ani exekutoři jim to neodpustí, a pokud budou žít a dostanou peníze ze sociálky, zase je vrátí, v lepším případě státu. A teď něco dělejte, pomozte, hádejte se s úředníky na radnicích, kteří se dost snaží, aby tento drastický osud byl naplněn u co největšího počtu ubohých. S nimi není tolik práce, chce to jen hroší kůži.
Abyste tohle vše mohli dělat, musíte najmout lidi, kteří to budou umět, musíte je zaplatit a hned máte úřad se vším všudy. A také tisíc příležitostí, jak se dopustit chyby. Někdy v zájmu věci byste si řekli, že by bylo užitečné a dobré nesmyslné pravidlo obejít, ale ouha – pravidla jsou přísná, nedodrželi jste je, peníze vraťte, i když není z čeho. Nebo vás tahají po novinách a udělají z vás málem zločince.
Pravda, donátor, který peníze poskytuje, má právo vyžadovat dodržení všech pravidel, někdy to dělá za cenu úžasné administrativy, které sám mnohdy nerozumí. Ale má právo si ji vyložit po svém a přes to nejede vlak.
Problém je v tom, že úředníci resortů (nadace jsou v tomto směru mnohem pružnější), které poskytují dotace, se k úspěšným žadatelům nechovají jako k partnerům, které nutně potřebují k naplnění programu, na němž má stát zájem. Chovají se jako nadřízený k podřízenému. Neexistuje tu princip zpětné vazby, který by dokázal napravovat nedostatky, a který by přispěl k efektivnějšímu naplňování programu.
Abych nechodil daleko, zase jeden příklad, jak geniálně negativně dokáže byrokracie škodit.
Je takový úzus, že dotace může činit maximálně 70 procent. Organizace musí někde jinde sehnat 30 procent, ale musí to být od někoho jiného než od státu.
Bývá obvyklé, že zaměstnanci jsou pro tu práci vybíráni z evidovaných těžce zaměstnatelných občanů na úřadech práce. Skvělá myšlenka a skvělý příklad aktivní politiky zaměstnanosti! – řekli byste. Ovšem chyba lávky! Úřad práce je instituce státní, a proto neradno od ní získat další finance, byť by se samy nabízely a byly by nesporně přínosem. Kdo by to udělal, zavařil by si na spoustu problémů. Vysvětlujte to úředníkům na ministerstvu. To oni neřeší! Tak se aktivní politika prostě dělat nebude a hotovo!
Těch příkladů by se našlo více. O to však nejde, jde o to, že člověk musí mít úžasnou výdrž, aby tohle vše absolvoval. Jsou i tací, kteří to dokážou dělat i plných 15 let po revoluci. Jak dlouho jim to může ještě vydržet?

Karel Oswald