Stejně jako poprvé před pěti lety, bylo i letos ve dnech 28. až 31. července na hradě Svojanově kousek od Poličky rušno. Do daleka zněly rytmy a tóny romské hudby, které přilákaly stovky diváků a posluchačů, milovníků a obdivovatelů romské kultury. Hrálo se, tancovalo, zpívalo a jedlo. Také letos měli návštěvníci možnost ochutnat speciality romské kuchyně.

ČTVRTEK 28. 7.

Festival Gypsy Celebration začal již ve čtvrtek vystoupením dětských souborů a sólistů. Vystoupení se nekonala přímo na nádvoří svojanovského hradu, nýbrž v prostoru levé boční části, kde nechala Ida Kelarová, organizátorka tohoto monumentálního projektu, postavit pódium s lavičkami v hledišti. Postupně se tady představili Monika Bagárová (11 let) z Brna, Vierka Berkyová (15 let) z Plzně a Peter Berky (14 let) ze Slovenska. Všichni překvapili publikum profesionálním projevem i vystupováním. Zvláště od útlé drobné Vierky byste neočekávali tak silný hlas. Mnohé posluchače jistě napadlo, kde se v tak drobném stvoření bere. Vierčin talent objevila Ida na svých cestách Slovenskem a umožnila jí, aby jej rozvíjela. Dokonce „adoptovala“ Vierčinu rodinu, která u ní několik měsíců po příjezdu ze Slovenska bydlela. Ida se dívce intenzivně věnovala, učila ji zpívat, zvládat mikrofon, což je při sólovém zpěvu nesmírně důležité. Otevřela svůj dům i své srdce pro celou její rodinu. To je ale už jiný příběh, o kterém možná ještě uslyšíte například v nějakém televizním dokumentu.
Monička Bagárová udělala také velký pokrok. Poprvé tady zpívala loni, když jí bylo teprve 10 let a už tenkrát všechny omráčila svým zpěvem. Poslední z této trojice, Peter Berky, překvapil nejenom zpěvem, ale vlastním doprovodem na klávesy. Je dobré vědět, že v romské hudbě rostou a zrají její pokračovatelé, nositelé romských tradic.
Romská hudba a tanec nezahynou. O tom přesvědčily dětské soubory, které tady také vystoupily. Především M Dance Club a Merci z Brna. Jejich tanec byl dokonalý. Zahanbit se nedaly ani děti z dětského tábora s žonglérskými kousky, tancem a zpěvem; bylo vidět, že nezahálely a pilně se na vystoupení připravily za pomoci svých vedoucích z pardubického klubu Hurá kamarád, jehož ředitelkou je Eva Halbrštatová, zpěvačka z Apsory.

PÁTEK 29. 7.

Večer byl zaměřen na netradiční romskou hudbu. Vystoupili: Čilágos z Náchoda, Bengas z Prahy – tato skupina rozproudila náladu tak, že zvedla lidi ze sedadel a téměř všichny přiměla k tanci. Po nich zahrál svitavský Točkolotoč a posléze stodvacetičlenná Apsora, pěvecký sbor, který založila Ida Kelarová. Apsora zazpívala písně romských autorů přítomných na festivalu. Za doprovodu hudebních skupin Kale a Romano rat zazněly písně Dezideria Duždy, Jana Duždy, Dezidera Lučky, Mariana Baloga a Milana Godly (Divadlo Romathan), píseň Romale od Gejzy Horvátha (nebyl přítomen). Všechny jsou důkazem, že romská hudba stále žije, že noví autoři odrážejí současný život. Mnoho škarohlídů totiž tvrdí, že je mrtvá, protože nemá novou tvorbu. Opak je pravdou. Vystoupení Apsory, která zpívala trojhlasně skladby, je důkazem, že romská píseň je stále živá, protože po chvíli si její melodie broukali i posluchači koncertu.

SOBOTA 30. 7.

Tento večer byl v závěru poznamenán velkou bouřkou a přílivovým deštěm, takže mnoho lidí nečekalo a v panice a spěchu prchalo z prostoru hradního nádvoří do aut a odjíždělo. Škoda, stačila chvilka trpělivosti, posečkání někde v podloubí na konec spršky a mohlo se pokračovat dál, protože po chvíli prudký déšť ustal. Přesto si posluchači přišli na své. Sobotní večery bývají již tradičně zaměřeny na romskou jazzovou hudbu. První vystoupila funková kapela Dživ lačhes z Valašského Meziříčí (dříve si říkali Kandrači). Postupně se na pódiu vystřídalo mnoho kapel. Opět zazářila malá Monička Bagárová se skupinou Matuše Bagára, po ní Vierka Berkyová. Bylo zajímavé pozorovat při jejich zpěvu reakce publika. Při prvních tónech bylo napjaté ticho, pak se ale ozval mohutný potlesk, obdivné výkřiky a pískání. Lidé tak dávali najevo své uspokojení. Zazpíval si i synek Romana Horvátha, klávesisty a harmonikáře kapely Romano rat, který sklidil také bouřlivé ovace.
Překvapivé bylo vystoupení Tria Holubovců z Prešova a posléze i jejich rozšířené kapely Holub ansamble. Hráli profesionálně, s velkým zanícením, což lidé ocenili pochvalným potleskem. Opět vystoupila Apsora a Deziderius Dužda s Romano rat a Ida Kelarová. Bohužel jejich vystoupení bylo narušeno deštěm, který postihl i skupinu M dance. Lidé se poschovávali, kam jen se dalo. Po chvíli se rozpršelo natolik, že to v hledišti i v zákulisí vzdali a úprkem se hnali do sucha svých aut. Bouřka byla velmi silná a všechny vystrašila. Na vystoupení Antonína a Věry Gondolánových již nedošlo. Škoda, protože Apsora měla nacvičenou překrásnou píseň Imar me od Antonína Gondolána a spolu s ním by ji zazpívala.
Deštěm ale sobotní večer neskončil. Z hradu se skalní příznivci přestěhovali do sálu v penzionu Otakar, kde byli ubytováni členové workshopu a další účastníci festivalu a hrálo se a tančilo až do rána do šesti hodin.
Autorka tohoto příspěvku to může potvrdit, protože navzdory svému pokročilejšímu věku vydržela zpívat a křepčit po celou dobu a ani se necítila unaveně, což může být důkazem, jak mocná čarodějka je romská hudba. Naplní vás elánem, vitalitou, radostí, takže přestanete na chvíli vnímat únavu a prožijete okamžiky čisté radosti. A o tom by festivaly, svátky hudby, měly být. Radost z hudby se ale ráno zkalila zjištěním, že zatímco se dole křepčilo, mulatovalo, něčí nenechavé ruce prohledaly pokoje a pokradly, co se dalo. Tyto ruce okradly i hosty ze zahraničí, účastníky workshopu a milovníky romské kultury, kteří na Svojanov přijeli s cílem něco Romům dát. (Z jejich poplatků za workshopy Ida částečně hradí festival.) Nevím, čí ruce kradly, ale jejich majitelům chci vyřídit vzkaz: Stydím se za vás a modlím se za to, aby si vás boží spravedlnost brzy našla! To se nedělá!

NEDĚLE 31. 7.

Nedělní večer bývá vyvrcholením festivalového maratonu a je zaměřen na tradiční romskou hudbu. Následující pondělí je pracovní, takže hostů nedělního večera bývá o něco méně.
Také letos byl program zaměřen na motto celého festivalu: Gádžové Romům a Romové gádžům. Před zahájením večerního programu jsou Romové vyzváni k procházce okolo hradu, kde je čeká překvapení ve formě scének, žonglérských triků, tanečních i pěveckých produkcí, které si jako dárek pro Romy připravili Neromové – účastníci workshopu a děti z dětského tábora a tábora teenagerů, které souběžně s workshopem na Svojanově probíhaly.
Většina Romů z publika uposlechla Idinu výzvu a šla se podívat, co jim Neromové připravili. V hledišti zůstala pouze malá romská skupinka, zřejmě z Brna, přijela zřejmě s cílem ztropit nějaký skandál. Především tito lidé odmítli zaplatit vstupné. Pak odmítli odejít z hlediště a nerespektovali Idinu výzvu, aby odešli. Ve velkém konzumovali alkohol a začali Idě nadávat, že okrádá muzikanty, že jim málo platí… Idě a jejím pomocníkům se podařilo výtržníky vyhnat, takže nikdo (účastníci workshopu, ani diváci) o tomto incidentu nevěděli, protože byli právě na obchůzce. A to je dobře. Nepodařilo se jim pokazit náladu, pouze možná kápli přítomným muzikantům trochu jedu do duše.
Opět zde, stejně jako každý rok, hrály cimbálové kapely. Hrály se čardáše, při nichž se tancovalo jako o duši, zatančily skupiny M Dance a Merci z Brna, zazpívala Věra Bílá s Idou, hrály kapely Romano rat a Holubovci z Prešova. Vyvrcholením večera bylo vystoupení slovenských kapel Kokava lavutara s manželi Sendreiovými z Kokavy nad Rimavicou a Bartošovců z Čierného Balogu. Ve srovnání s loňskem si troufám tvrdit, že Kokava lavutara udělali obrovský skok nahoru, co se týče kvality hry a zpěvu. Jejich vystoupení je kouzelné – hrají s obrovským elánem a nasazením, takže se jim daří dobře naladit i publikum a přinutit je ke zpěvu i tanci.
Chodila jsem do zákulisí pozorovat Bartošovce, kteří za pódiem čekali na své vystoupení. Seděli spořádaně od začátku večera. Nehnutě, jako sochy. Všimla jsem si toho i vloni, kdy vydrželi při zahradní slavnosti sedět na slunci a ani se nehnout. V duchu jsem si říkala, co se s nimi asi děje, že se nenechají vyprovokovat všeobecným veselím a nadšením.
Ani si nešli nic koupit k pití. Snad je ani nezajímalo vystoupení ostatních kapel. Opravdu, věřte nevěřte, seděli a snad ani brvou nehnuli. V okamžiku, kdy je moderátoři (Peter Sergej Butko a Petra) ohlásili, vešli na pódium, naladili nástroje a pak… Pak se stalo něco nečekaného. V ďábelském rytmu spustili cikánské čardáše takovým způsobem, že vám ta hudba rvala doslova duši z těla. Občas jim něco nevyšlo, občas zazněly falešné tóny, ale to nikomu nevadilo. Jejich hudba byla jako právě vybuchlá sopka, tryskala z ní láva radosti, chuti do života, dryáčnické veselí. Oči se jim rozzářily radostí, pohupovali se v rytmu hudby, nic nevadilo, že primášovi (a většině ostatních) je už určitě přes šedesát. Pak mi došlo, proč v zákulisí tak dlouho nečinně seděli. Nic je nerozházelo, ničím se nenechali rozptylovat. Určitě sbírali síly. Na takové žhavé vystoupení je zapotřebí spousta energie.
Největší překvapení ale čekalo diváky až v závěru nočního hudebního klání, kdy Ida oznámila, že Jiří Čtrnáct, kastelán, má pro ně čerstvě upečené prasátko. A opravdu: na nádvoří přijel malým traktůrkem pan kastelán a přivezl jakousi pikslu na kolečkách. Když ji otevřel, do široka to zavonělo a hned se začala tvořit fronta na kousíček propečeného masíčka s hořčicí, křenem, kečupem, pikantním salátem a chlebem. Berte si lidičky a jezte, jídla je pro všechny dost. Mám takové podezření, že jsem ve frontě zahlédla i skalní vegetariány z workshopu, ale nemohu to tvrdit s určitostí, možná si chtěli jenom přičichnout, kdoví…
A na pódiu se dál hrálo a zpívalo, pod pódiem se tancovalo ještě dlouho, dlouho do noci. Člověku se ani nechtělo vracet do reality všedního dne, možná si kdekdo posteskl a přál si, aby to trvalo déle.
Co říci na závěr? Hluboce se skláním nad prací, kterou Ida dělá. Její pojetí festivalu se vymyká běžnému myšlení. Všimněte si, že na jejích festivalech nejsou VIP lóže pro vážené představitele veřejného života, jak je to běžné jinde. Tyto lidi tady nepotkáte. Proč? Asi nemá zapotřebí podbízet se někomu. Na festival, který přišel zhruba na 490 000 Kč, dostala od ministerstva kultury 150 000. Ostatní platila z peněz za workshopy, z výtěžků benefičních koncertů Apsory a z dalších činností. Řekněte sami, nenaštvalo by vás, kdyby na vás pak někdo z hlediště pokřikoval, že okrádáte muzikanty? Dětský tábor a tábor teenagerů stál každý cirka 200 000 Kč.

Text a foto:
Daniela Cincibusová