Již delší dobu se pohybuji v politice, která je zaměřena i na řešení „integrace Romů do společnosti“.
Slovo integrace se používá již více než 40 let. Romové – etnická menšina v České republice – určitě patří mezi skupiny nejvíce ohrožené diskriminací i sociálním vyloučením. Bránit, aby nedocházelo k těmto negativním jevům ze strany majoritní společnosti, je samozřejmě povinností státu, ale i měst a obcí. Určitě se shodneme, že docílit toho je nesmírně těžké.
Dosavadní snaha ze strany státu, krajů a měst zapojit Romy do rozhodování o věcech, které se týkají samotných Romů, se ve velké míře setkává s kritikou.
Hlavní důvod vidím v tom, že Romové se dosud nesnažili a ani nesnaží najít společnou řeč, nedokáží se shodnout na koncepci, která by vedla ku prospěchu velké většiny Romů v rámci programu jejich integrace.

Romové, jedna z nejmenších etnických menšin, představuje na 400 romských sdružení a k tomu je určena i Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity. Pak tu existují romské politické strany. Jestliže mají pocit, že čím více romských sdružení nebo více romských politických stran je ku jejich prospěchu, pak říkám ne. Ať se Romové zkusí zamyslet nad tím, kolik romských sdružení dělá opravdovou politiku, která je k užitku většině Romů v České republice. Je známo, že romské politické strany a hnutí se snaží prosadit v parlamentních volbách – jenže s neúspěchem. Většinové strany nemají zájem o koaliční spolupráci s romskými subjekty. Hlavní důvody jsou naprosto jasné – jsou to romští předáci i strach ze ztráty hlasů voličů, kteří jsou protiromsky naladěni. Výjimkou byla Monika Horáková, která byla poslankyní Parlamentu ČR.
Školství – vzdělávací systém je velmi předpojatý vůči Romům, romské děti jsou nadále izolovány a zachází se s nimi, jako by byly téměř mentálně postižené. Přibližně 70 % jich získá základní vzdělání ve zvláštních školách. Pokud nebudou přijata taková opatření, která by zabránila takovéto segregaci romských žáků, nemohou a nebudou mít mnoho možností pro další studium, ale ani zaměstnání.
Na druhou stranu si je třeba přiznat, že mezi romským etnikem je spousta negramotných dospělých osob. Chci tím říci, že tito Romové nemohou být nápomocni svým dětem v předškolním a školním věku. Situace je taková, že velká část romských dětí přichází do školy s omezenými znalostmi pro vyučovací jazyk. Hlavní důsledkem toho je, že děti jsou pak přeřazovány do speciálních škol – to způsobuje nekvalifikovanost dospělých Romů.
Zaměstnanost – odhaduje se, že přes 80 % Romů je nezaměstnaných. Je třeba zdůraznit, že většina z nich je nezaměstnaná dlouhodobě. I když máme právní prostředky k postihu rasové diskriminace na poli nezaměstnanosti, jeví se to málo dostatečné. Vysoká míra nezaměstnanosti je podle mne dána tím, že Romové mají nízkou úroveň vzdělání, a proto nemohou konkurovat majoritní společnosti.
Bydlení – jeden z dalších velkých problémů. Jsou mezi námi Romové, kteří bydlí v různých kategoriích bytů a nemají problém se sžít s majoritní společností, ale jsou také Romové, kteří se nedokáží usadit a žít naprosto normální život a jsou pohromou pro majoritní společnost, ale i pro romskou komunitu.
Dalším nešťastným řešením bylo a je, že obce i města se stále podílejí na vytváření romských enkláv – můžeme je nazvat romská ghetta. Docházelo a dochází k tomu v mnoha městech i obcích, kde žijí lidé s nízkou životní úrovní a špatnou sociální situací. Ghetta si jsou velmi podobná, ať je tvoří etnikum nebo sociálně slabá skupina. I když se to zpočátku nezdá, vzniká nám problém, a to je segregace.
Enkláva vzniká samovolně a nebo spíše bych řekl úmyslně. Je proto nutné, aby tyto enklávy nebo ghetta nebyly uzavřené! Pozornost musí být věnována sociálním, vzdělávacím, ale i kulturním potřebám a hlavně volnočasovým aktivitám v takto vzniklých romských enklávách a ghetech.
Řešení: mělo by se odvíjet od jednotlivců i celých rodin. Rozvinout individuální sociální práci a přisunout se co nejblíže sociálnímu poradenství, ale taky využít všech možností pro působení. Velmi mnoho problémů, které vedou k odchodu do enkláv nebo ghett, pramení z malé informovanosti, často i zbytečných pochybení.
Jedině město nebo obec má možnost zabránit excesům. Často se jedná o nežádoucí zjednodušování a zpravidla nepravdivou medializaci. Nezbytnou pomoc vidím ve spolupráci se státními orgány.
Bude-li enkláva či ghetto ignorováno, samo si nepomůže. Dalším východiskem, které vidím, je, aby obce a města našly cestu ke spolupráci s neziskovými organizacemi, především romskými.
Na závěr mi dovolte předložit způsob řešení integrace Romů do společnosti.
1. Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity je vrcholným orgánem pro řešení integrace Romů do společnosti. Jsem přesvědčen, že tento orgán a členové poradního výboru by měli začít u sebe. Měli by začít organizovat tzv. výjezdní zasedání do měst, kde je problém s řešením romské politiky, aby se více seznámili s problémy přímo na místě, aby je poznali ostatní Romové – tím si udělají obraz, o čem tento orgán je a čím se zabývá. Je prostě daleko od reality.
2. Na druhé straně se ptám, zda vůbec Romové vědí, co znamená slovo „integrace“.
Co udělají proto, aby se sami přičinili o to, aby se integrovali. Je mi jasné, že všechny Romy nepředěláme a ani to není naším záměrem.
Nadále budeme svědky vytěsňování Romů do lokalit, sociálního propadu romských rodin, velké nezaměstnanosti Romů i nedostatečných podmínek pro základní vzdělávání Romů.
V úvahu je třeba vzít i to, že většina romských občanů nemá šanci z tohoto kruhu uniknout vlastními silami. Je třeba pochopit: čím později se bude daný problém řešit, tím vyšší budou náklady na řešení. Mají obce i města zájem změnit způsob života Romů? Nabídneme jim takové podmínky jako má majoritní společnost? Očekávat, že Romové okamžitě využijí takových podmínek – tomu nevěřím. K tomu je zapotřebí nějaký nástroj – jaký, ať se každý zkusí zamyslet.

Vladimír Horváth
člen Výboru pro národnostní menšiny při KZ MSK
předseda správní a dozorčí rady SRNM, o. p. s. a člen ČSSD