Občanské sdružení Slovo 21 uspořádalo v červenci mezinárodní tábor romských dětí v Srbsku na Mladboleslavsku. Tyto tábory se organizují proto, aby se mladí Romové z různých států Evropy setkali a blíže poznali; dovědí se, jak se kde žije a co mají společného.

„Každý tábor je jiný, ale stejně krásný, i když jeho příprava je velice náročná,“ řekla Romano hangos předsedkyně o. s. Slovo 21 a zároveň organizátorka Jana Hejkrlíková. „Vzpomínám si na první mezinárodní tábor, který jsme pořádali v Běštivně na Kutnohorsku. Oslovili jsme tenkrát romské poradce, předsedy občanských sdružení, aby vyslali na tábor dítě nebo mladého člověka. Někteří romští rodiče nám říkali: „Co by tam dělaly naše děti s Cikánama?“
Dnes se situace změnila. Romští rodiče by chtěli, aby jejich děti na tyto tábory jezdily, jenže všechny je tam dostat nelze. A tak se ptají, podle jakých kritérií se účastníci vybírají. Dokonce se někdy nechají slyšet, že je pobyt jen pro rodinu a známé. „Když začíná nový tábor, nikoho neznám, ale když odjíždíme, všichni jsou moje rodina,“ vysvětluje Jana Hejkrlíková.
Sedmidenního pobytu se letos účastnilo 55 mladých lidí z Francie, Maďarska, Polska, Portugalska, Slovenska a z ČR. Každý den má své kouzlo: na programu jsou besedy, přednášky, promítaní filmů s různou tematikou a semináře. V tzv. dílně účastníci vyrábějí předměty z různých materiálů, např. ze dřeva lžíce, z kůže zase spony do vlasů, z korálků náramky. Večery bývají mimořádně pestré a plné zážitků, v programu představují mladí lidé z jednotlivých zemí romskou poezii, hudbu, tance, kroje, tradice a zvyky své země. Je to tak zajímavé, že v řadách diváků sedí turisti, rekreanti i personál rekreačního střediska Ráj, kde se celý mezinárodní tábor odehrával.
I když se Jana Hejkrlíková zúčastnila již několika podobných táborů, nejraději vzpomíná na loňský ročník: „Přijeli na něj Romové z různých států Evropy a dokonce i muslimští Romové. Na rozloučenou jsem jim dala pamětní listiny s fotografií tábora. Jeden muslimský Rom, kterému jsem děkovala za jeho přínos a účast v programu, mi vzdal zvláštní dík – dotkl se mé dlaně bradou, čelem a políbil mi ruku. Byla jsem zmatená, věděla jsem, že je to od srdce, ale nevěděla jsem, co to přesně znamená. Pak mi jeho vedoucí vysvětlila, že se to tak muslimové dělali svým duchovním učitelům, kteří jim pomáhali. Dostávám krásné dopisy od účastníků, v kterých mně říkají, že jsem byla na táboře jejich mámou.“
Stalo se už tradicí, že na závěr pobytu si společně připomínají starou romskou pověst, v níž se říká, že Romové na svých cestách rozbili zrcadlo, každý si vzal jeden střípek a potom se rozprchli do celého světa. Pověst končí takto: „Romové, vezměte si svůj střípek a sestavte znovu zrcadlo dohromady, ať vidíme, kam jdeme a odkud jsme přišli.“ Vedoucí tábora rozbijí zrcadlo tak, aby nešlo poskládat do původního tvaru. Každý dostane svůj střípek v malém pytlíku a pak se je všichni pokoušejí dát dohromady. Když zjistí, že to není možné, hledají další střípky a ptají se, kdo ještě nepřidal ten svůj. Vedoucí v Srbsku jim říkají: „Ještě se nesešli všichni Romové, proto je zrcadlo neúplné…“
Gejza Horváth