Doktorka Milena Hübschmannová vstoupila do mého projektu fotoportrétů pod názvem Roma Rising / Romské obrození velice zkraje, pouze několik měsíců po jeho zahájení. Můj dobrý přítel, slavný fotograf Ivan Pinkava, mi navrhnul, abych kontaktoval tuto legendární postavu v oblasti vzdělanosti a emancipace Romů v České republice. Nastínil jsem jí představu o projektu a ona mi velice pohotově nabídla pomocnou ruku a zkontaktovala mě s některými lidmi, kteří se nakonec stali součástí projektu.

Nelze výstižně popsat velkorysost jejího srdce a hloubku slitování, které byla tato žena schopna projevit. Svým sebeobětováním a vytrvalostí se stala klíčovou osobou pro kodifikaci a ustavení normy romského jazyka, který do té doby fungoval pouze jako slovní tradice. Potom se snažila, aby lidi, které objevila, sepsali příběhy a historky tvořící jeho součást.
Stála v pozadí tvorby velikána velikánovi fotografie Josefa Koudelky v jeho průlomovém díle o Cikánech a Vyhnancích na konci 60. a začátku 70. let minulého století. Se skromnou vděčností jsem si vážil skutečnosti, že považovala můj projekt Roma Rising / Romské obrození za přínosný. Její poslední slova, která mi zaslala pouhých šest dní před svou tragickou smrtí, zněla takto: „Zašla jsem se podívat na výstavu (v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě, pozn. red.) – je vynikající…“
Děkuji Ti, drahá Mileno. Mnohem více lidí, než kdy budu schopen poznat, truchlí nad Tvým předčasným odchodem a s úctou vzpomíná na vše, co jsi zanechala v našich životech.

Chad Evans Wyatt
Washington, 10. 9. 2005

Ahoj Mileno,
dostal jsem dnes zprávu o Tvé nehodě, která se stala. Sedím u počítače a nevidím pořádně na klávesnici. Písmena jsou rozmazaná, kapky, které tečou z očí, padají na stůl. Utírám si slzy a dívám se na monitor, který je v mlze, utírám si brýle, jsou zamlžené, přesto nevidím. Slíbila jsi mi, že pošleš pohled…, volala jsi mi, že jakmile se vrátíš, pojedeš na výstavu do Olomouce… Mám mnoho starých knížek, které jsem Ti chtěl ukázat…, sbírky, které jsem nasbíral v tomto roce, už neuvidíš. Vždyť jsme se domluvili, že mi pomůžeš založit romskou knhovnu… Před sebou mám Tvoje fotografie, když jsi byla ve Zlíně, vypadáš tam dobře. Přebírám si pohlednice, které jsi mi posílala, končí slovy: Tvá dcerka. Nikomu tyto pohledy nedám!
I Tvoje narozeniny znám. Já jsem se narodil 9. června, ale jiný rok, ale to víš.
Mileno, představ si, že jsem četl stránky Dženo a tam píší, že ses narodila v měsíci červenci. Pan Ivan Veselý asi udělal chybu, nevadí, já ho na to upozorním a on to opraví. Je mi zima, i když dnes bylo pěkné počasí, sluníčko svítilo. Víš kolik je hodin? 23.29 a já píšu. Zapálil jsem si znovu cigaretu a koukám kolem sebe, všude je klid, hučí počítač, ani se mně nechce do postele, počkej chvilku, já si musím změřit cukrovku. Představ si, že jsem naměřil 28,7! To je moc, musím si píchnou inzulín.
Už je mi lépe. Mileno, připravuji nové stránky chave.cz, a tam budu psát o Tobě. Uvidíš sama, jaké budou.

Zdraví Tě kamarád Honza Rác ze Zlína
Zlín 9. září 2005