Letos v květnu jsem se společně s Milenou Hübschmannovou zúčastnila mezinárodní romistické konference v Istanbulu. Nikdy dříve jsem neměla možnost pobývat několik dnů v kuse s touto ojedinělou ženou, takže bylo pro mě velmi příjemné dělat jí společnost v letadle, těšit se z jejích postřehů i vzpomínek nejen na romistická, ale i životní témata. Potěšením mi bylo doprovodit ji v noci po příletu k hotelu v centru neznámého města. Naopak ona se stala pro mě doslova záchranou, když jsem při návratu na istanbulském letišti zjistila, že nemám pas. Pomohla mi situaci nejen zvládnout, ale i vyřešit, takže jsem se mohla šťastně vrátit domů. Tragická událost jednoho z nedávných dnů způsobily, že tuto nijak významnou cestu ukládám v sobě jako vzácnou nesmazatelnou vzpomínku.

Mileny jsem si vždy nesmírně vážila jako skutečného a u nás i největšího odborníka – romistu. Své mnohdy převratné poznatky o Romech a jejich kultuře získávala především skrze možnost proniknout do duše etnika – díky tomu, že si bravurně osvojila romský jazyk. A pak také díky hluboké citovosti a schopnosti empatie. Milena patří mezi nemnoho lidí, které obdivuji, i proto, že dokázala propojit svoji odbornost se svým životem. Její odbornost a život se vzájemně proplétaly, a to je myslím typické pro lidi, kteří berou svoji práci stejně vážně jako svůj život. Logický zdroj toho všeho nacházím ve faktu, že byla člověkem až neuvěřitelně rovně rostlým – nejen že nezvykle slušným a ohleduplným, ale především člověkem férovým, za kterého bych se nebála dát ruku do ohně. Nic z toho nepomůže proti náhodě nebo osudu, proti síle přírody nebo zvůli Boha.
Říká se, že každý člověk je nahraditelný. Když mi byla oznámena její smrt, vnucovala se mi zdánlivě nesmyslná otázka: „Co budeme dělat?“ Teď ji pohřbíme, opláčeme, ale co budeme dělat potom? Po jejím odchodu zeje propast na univerzitě, kde dala život, smysl a především potřebnou úroveň novému studijnímu oboru, v u nás jediném časopisu romistických studií Romano džaniben, jehož souvislá řada od roku 1994 poskytuje skutečně potřebný základ romistického poznání, bez jehož přečtení se žádný romista nepohne dál. Nechci myslet na to, kolik rozpracovaných dlouholetých výzkumů a knih nestihla dokončit, ve svém perfekcionismu nespěchala, vždy chtěla mít důkladné podklady, které ještě důkladněji a pečlivěji zpracovávala. Ale především, kdo ji nahradí mezi Romy? Dávala jim nejen svoji lásku a porozumění, ale hlavně sebejistotu a vědomí vlastní ceny. Byla celoživotním donkichotem, který beze zbraní, tiše, ale jasně, vytrvale a neotřele na všech úrovních (včetně těch nejvyšších) přesvědčoval svět o ceně Romů a jejich právu na rovnoprávný život.
V tomto momentě jsem bolestně a pevně přesvědčena, že Milena JE nenahraditelná. Kéž by čas ukázal, že tomu tak není. Ona sama by tomu byla neskonale ráda.
P. S. Mileno, navazuji na naši korespondenci z posledních dnů. Začátkem září jste mi na můj dopis odpověděla jen krátce, ve spěchu, s tím, že naše společné otázky probereme po 15. 9., až se vrátíte… I když toto už nesplníte, přesto doufám, že i v budoucnu ucítím Vaše vedení a Váš vlídný hlas vždy ochotný poradit.

Jana Horváthová