Za osm měsíců jsme pomohli zaměstnat 32 lidí z osady, říká Albín Cina (31), zaměstnanec Centra lokálního pracovního poradenství (CLPP) ve Zborově. „A to je práce nad plán. Naším hlavním úkolem je vytvářet databázi uchazečů o práci a také potenciálních zaměstnavatelů. Pomoci klientovi, aby se o nabídnuté místo zajímal, prošel vstupním pohovorem a uzavřel pracovní smlouvu, je úkol pro terénního sociálního pracovníka.“

V Albínově řeči je znát radost z úspěchů, ale teď má náladu zkaženou. Je středa 24. srpna a právě skončilo jednání u starosty obce Jána Lukáče o dalším pokračování CLPP ve Zborově. Starosta sice práci Albína Ciny a jeho kolegy Júliuse Bílého (55) ocenil, ale pokračování CLPP je ohroženo. Město váhalo s podpisem partnerství, které je nutné, aby projekt mohl běžet. Pár hodin po jednání padne rozhodnutí: CLPP sice zůstane v prostorách obecního úřadu, ale partnerství se rozpadlo.

Skok přes potok
Ze Zborova je to asi deset kilometrů do Bardejova a necelých padesát na jih do Prešova. Žije tu 2800 obyvatel, z toho cca 1170 je Romů, kteří bydlí ve čtyřech lokalitách. Ještě loni tu evidovali 430 nezaměstnaných, letos v létě je to 380. „Fungování centra se na značném snížení nezaměstnanosti pravděpodobně podílí z velké části,“ připouští starosta Lukáč.
Byl to právě on, kdo do obce přinesl projekt výstavby 51 bytovek pro lidi z osady. Cca 80 % nákladů pokryje dotace, zbytek si mají noví nájemníci odpracovat sami. „Zborov ale nedokázal sehnat stavební dozor a přesvědčit lidi, aby se na výstavbě podíleli,“ říká Albín Cina, který je už tři roky obecním zastupitelem – jediným Romem v devítičlenném zastupitelstvu. Je vnímán jako zástupce menšiny, ale silnou pozici v zastupitelstvu nemá. „Proč bych měl být zástupcem více než tisícovky lidí jenom proto, že jsem Rom jako oni?“ zpochybňuje navíc svoji roli. „Ten projekt výstavby bytovek je hodně starý. Byl připraven pro jednu ze zborovských osad, která se mezitím rozrostla.“ Byty pro všechny stačit nebudou, navíc se od začátku hodně přelidní.
Albín a Július stojí u koryta říčky v místě, kde dříve stávala lávka na jedné ze dvou cest, které spojovaly osadu s obcí. V dálce se na kopci nad osadou rýsují nové bytovky, kam už se přestěhovalo několik prvních nájemníků. V řece, která osadu podemílá, právě jedna z žen pere, děti se pokouší zdolat proud na kole.
Scéna symbolizuje bezvýchodnou situaci v romských osadách na východním Slovensku. Loňské snížení sociálních dávek o více než polovinu bylo logickým vyústěním vývoje v osadách. Drtivá většina osadníků nepracuje a je závislá na sociálních dávkách, potažmo je v některých osadách ožebračují lichváři. Práce pro obec za aktivační příspěvek 1700 korun je málo. „Nefunguje to,“ říká Karel Novák, ředitel regionálních kanceláří zplnomocněnkyně vlády pro záležitosti romských komunit. „Aktivační příspěvek je nízký. Navíc tam, kde není práce, k ní nelze motivovat. V řadě osad zavládla po snížení sociálních dávek apatie, lidé vzdali boj o zlepšení vlastní situace.“
Právě Novák, původem terénní pracovník z Čech a spoluautor pilotního projektu terénní sociální práce na východě Slovenska, je jedním z motorů změn. Také pod jeho rukama se rodí strategický model terénní sociální práce pro osady. Přiznává, že Slovensko nemá vypracovanou koncepci integrace sociálně a ekonomicky slabých Romů z osad do společ-nosti, na trh práce a koncepci zlepšování bytové a hygienické situace v osadách. „Problém je v tom, že na sebe jednotlivé rozvojové projekty příliš nenavazují. Je nutné, aby obce spolupracovaly naráz s úřady práce, zaměstnavateli, terénními sociálními pracovníky, zdravotníky, školami atd.“

Kdo vezme Roma do práce?
„Centra lokálního pracovního poradenství mají potenciál propojovat služby. Spolupracujeme s úřadem práce, jsme s to mu doporučovat podle znalostí a dovedností klientů z naší databáze a znalostí potřeb místních firem vhodné rekvalifikační kurzy, vytipovávat vhodné adepty, u kterých můžeme odhadnout, že kurz dokončí a využijí k získání zaměstnání. Je dobré, pokud s námi spolupracuje také terénní sociální pracovník a pomáhá nám udržovat kontakt s klienty, získávat o nich aktuální informace. Můžeme zvýšit váhu našich doporučení a záruky za lidi, které máme v databázi,“ vysvětluje Albín Cina.
A jak přesvědčit firmy, aby zaměstnávali Romy z osad, když na východě Slovenska žije obrovské množství lidí bez práce i mimo osady? „Řada firem potřebuje pracovníky na krátkodobé úvazky nebo nárazově. Nebo nemají kapacitu vyhledávat vhodné zaměstnance, chtějí záruky, že přijmou vhodného adepta. To můžeme poskytnout my.“
Projekt CLPP je navíc nadregionální, databáze z jednotlivých měst jsou propojeny. „Po kalamitě v Tatrách jsme ve Zborově objevili firmu, která potřebovala šest pracovníků na odvážení popadaných stromů. Okamžitě jsme práci nabídli lidem, kteří se o tento druh činnosti ucházeli v Kežmarku,“ vysvětluje jedna z koordinátorek sítě center Markéta Hajská. CLPP nyní fungují v osmi obcích a městech – Zborově, Hermanovcích, Kežmarku, Vranově nad Topľou, Lipanech, Krompaších, Nižním Žipově a Spišském Podhradí. „Velmi úspěšné je centrum v Kežmarku. Od ledna 2005 tu zaměstnali 97 uchazečů o zaměstnání, z toho 55 Romů. V databázi mají celkem 170 tisíc lidí.“
„Je ideální, pokud jsou v centru dva pracovníci. Jeden se specializuje na kontakt se zaměstnavateli, druhý s klienty, kterým poskytuje také poradenství – například jak se píše životopis, připravuje klienta na pohovor apod.,“ vysvětluje Markéta Hajská. „Jsme úspěšní také při hledání práce v zahraničí. Už se podařilo vypravit první klienty za prací do Slovinska a do Čech.“
Markéta Hajská neskrývá zklamání z krachu spolupráce s úřadem ve Zborově. „Potřebovali bychom, aby se centra rozjela tak jako v Kežmarku na více místech a dokázala, že projekt je pro obce výhodný, aby o něj samy stály. Musí pochopit, že lidé, kteří přinesou domů do osady peníze, zcela přirozeně zlepší své zázemí a hygienické poměry. Děti se od svých rodičů naučí, že pracovat je normální a práce je dostupná i pro Romy.“

Zázrak v Tomášovcích
„Dvacet až pětadvacet dní z měsíce jsem sama doma, manžel je kvůli práci v Praze,“ popisuje Iveta Gabčová lety prověřený způsob života své rodiny. „Dělá výkopové práce, pomoc na stavbách a tak. Spí v ubytovně. Za měsíc vydělá dvacet tisíc českých korun, někdy trochu víc. Občas míváme i třicet tisíc slovenských korun na měsíc. Snadno hodně ušetříme. Jen v zimě bývá manžel pár týdnů nebo měsíců doma, když je málo práce,“ vysvětluje Iveta nad fotografiemi ze svatby svého syna. „Je stolař a i on sehnal práci v Praze.“
Také dcera Ivety už se osamostatnila, ale z „osady“ ve Spišských Tomášovcích neodešla. „Staví si dům, ten růžový na kraji.“
„Už jsem si na samotu zvykla, navíc se starám o dědu. Jsem víc u něj, u sebe doma bývám vlastně jenom když je tu manžel.“
V pohodlné pohovce v přepychovém obýváku je komfortně, ale nový dům je příliš liduprázdný. „Dokud máme peníze, chtěli bychom postavit ještě jeden dům pro děti.“
Mluvit o osadě v souvislosti s obcí Spišské Tomášovce u Spišské Nové Vsi je zavádějící. Dolní konec vsi obývají sice téměř výhradně Romové, ale místo už dávno není odříznuto od zbytku obce. Výstavní domy šesti stovek Romů přecházejí plynule v domy ostatních obyvatel. Většina místních lidí si nevzpomíná, kdy odtud zmizela poslední chudinská chýše z nepálených cihel, nejtypičtější obydlí osadníků. „Téměř z každé rodiny tu někdo pracuje v zahraničí,“ říká Iveta.

Stát řekl A, čeká se na B
Přes pole ze Spišských Tomášovců leží Letanovce, jedna z nejnuznějších osad na celém Slovensku. Na malém území se vedle sebe sešly úplné protiklady. Malý zázrak se v Tomášovcích nezrodil ze dne na den, obec měla výhodné podmínky pro rozvoj už za minulého režimu. Domy pro Romy se začaly stavět zhruba před třiceti lety. V devadesátých letech se navíc stala starostkou Zuzana Nebusová, šéfka Asociace 77 měst a obcí na Spiši. „Romové sice měli první v obci vodu, kanalizaci a novou asfaltku, ale chlapi na tom dělali s námi, umí si své práce vážit a být na ní pyšní. Asfaltky teď pravidelně zametají. Také projekty na výstavbu domů počítají vedle grantů s prací budoucích nájemníků,“ popisuje starostka, jak je důležité, v jakých podmínkách a s jakými podněty lidé žijí. „Chodí na rekvalifikační kurzy, jezdí za prací do Spišského Štvrtka.“ Mezi Romy je v Tomášovcích 30 % nezaměstnanost. Je to moc? V porovnání s téměř stoprocentní nezaměstnaností v chudých osadách až nepředstavitelné!
Starostka Nebusová dokázala přinést do obce peníze z Fondu sociálního rozvoje a jiné granty. Na rozdíl od řady svých kolegů z Asociace měst a obcí Spiše by uvítala i služby CLPP. Obec také zaměstnala řadu Romů při stavbě čističky, kulturního domu, školky, bytovek i komunitního centra.
Jedno je jisté: bez rozvojových aktivit to na východě Slovenska nepůjde. Klíčové oblasti jsou: bydlení, hygiena, zaměstnanost a diskriminace (zejména na trhu práce). Loňské drastické snížení sociálních dávek bylo pouhým logickým vyústěním situace – stát nemohl platit status quo v rozrůstajících se osadách. Teď musí říct B: jak podpoří rozvojové projekty.
Obce potřebují (kromě osvíceného vedení) terénní sociální pracovníky, lékařské asistenty, komunitní plánovače atd. A také dobré projekty: zaměstnanostní politiku, podporu výstavby nízkonákladových bytů, vzdělávání dětí. Stát musí takové projekty do obcí dokázat přivést a zaplatit, třeba z evropských fondů, které se k tomu účelu nabízejí.
Zatím však neexistuje koncepce rozvoje romských osad a celého chudého regionu. Obce nikdo netlačí ani neučí pracovat s lidmi žijícími v totální chudobě, málokdo skutečně ví, co se v osadách děje a co je třeba udělat. Klíč je v prostředí a podmínkách. Lidé se mu přizpůsobují. Nejlepší projekty jsou ty, které vytváří podmínky pro samostatný rozvoj osady a zejména jejích obyvatel. Ve Spišských Tomášovcích na to přišli i proto, že k tomu měli dobrou startovní pozici.
O to víc udivuje, když se o projekt CLPP neperou ve Zborově, v obci, kde rozvojovou pomoc potřebují ještě víc. Markéta Hajská, Albín Cina i Karel Novák se shodují: je nezbytně nutné, aby si kvalitních projektů všimly obce i stát a začaly je samostatně vyhledávat a podporovat. Doposud se však všechny pilotní rozvojové projekty s výjimkou terénní sociální práce ani pořádně nezanalyzovaly, natož aby byly zařazeny do systému rozvojové pomoci.

Martin Šimáček
pracovník Vzdělávacích
a terénních programů společnosti Člověk v tísni
(více na www.ceskaghetta.cz)