Nedávno tragicky zahynula Milena Hübschmannová v Jihoafrické republice. Poznal jsem ji v roce 1968, kdy byl v Brně založen Svaz Cikánů-Romů, který měl hlavní cíl: emancipaci Romů. Mysleli jsme si tehdy, že tato emancipace může probíhat jen na principu svébytného národa Romů, v němž kultura a jazyk hrají nejdůležitější roli. Nahlas se o tom mluvit nesmělo, to jsme dobře věděli, o to více jsme se snažili.
Mezi prvními, kdo se přihlásil k boji pod tímto praporem, byla právě Milena.

Jejím tématem byl romský jazyk. Ovládala ho již tehdy dokonale.
Protože můj otec, Tomáš Holomek, právník, a Bartoloměj Daniel, historik, vůdčí osobnosti Svazu, mluvili krásnou romštinou, byla Milena častým hostem v Brně v jejich společnosti. Těch seancí se účastnil i dnes už dávno nebohý profesor orientálních jazyků na Karlově univerzitě Bartůšek. Mimochodem, naučil se romštině během prázdnin v rodině mého táty, který v té době také studoval na Karlově univerzitě práva. Debata se vedla ovšemže v romštině. Od té doby jsem neslyšel už nikdy tak krásný a kultivovaný verbální projev v tomto neprávem opomíjeném a poškozovaném jazyku.
Ta doba byla euforická a v mnohém se podobala sametové revoluci o 20 let později. Přestože Svaz trval necelé čtyři roky a pak byl zrušen jako plod roku 1968 (nejvíce se o to zasloužil neblaze proslulý Biľak, tajemník ÚV KSČ), udělalo se mnoho užitečné práce, která nesla své ovoce právě o těch 20 let později. Vytvořily se předpoklady pro vznik institutů romské kultury a s ní spojené identity Romů, jako jsou dnes realizované projekty Muzea romské kultury v ČR, romského divadla Romathan ve SR, romského tisku a periodik. V tom všem měla Milena svůj nepominutelný podíl ve vrcholně profesionální a nadšené práci.
Pak byla odmlka 20 let a každý z nás měl mnoho jiných starostí, aspoň já je měl s tím, co dělat, abych uživil rodinu. S Milenou jsem se nevídal, ale věděl jsem o ní. Pracovala pilně jako myška po celou tu dobu. Měla svůj názor, který se tehdejší totalitě nelíbil, také za něj trpěla a byla vyhazována z nejrůznějších zaměstnání. Názory neměnila, to je cenné! To, co se prosadí přes překážky a protivenství a najde své uplatnění po létech, je potvrzením správné cesty. Kéž by si z toho brali příklad i naši politici v pochybeních své personální politiky dnes a dennodenně.
Hned po revoluci jsme se opět začali vídat a spolupracovat v tom, co jsme před 20 léty opustili. V názorech jsme se vzácně shodovali. Milena však byla svatá žena! Přes všechny problémy, které se tu krystalizovaly v průběhu let po revoluci až do dneška, měla vždy jednoznačný a naprosto vstřícný pohled na Romy. Ten spočíval v tom, že Romové se potřebují dostat nahoru sami jako suverénní občané svébytné a nezpochybnitelné národnostní menšiny. V jakémkoliv nedostatku z jejich strany hledala vždy příčinu, která jej způsobila. Sám jsem s tím měl často problémy a nemohl jen tak snadno přistupovat na smířlivý tón. Zdálo se mi, že objektivnější pohled znamená brát v úvahu všechny souvislosti a tím reálněji hledat východiska. Teď s odstupem času vidím, že tímto přístupem jen Milena zdůrazňovala svoji neochvějnou víru ve vzestup Romů na principech, které zastávala. Znala Romy jako nikdo v této společnosti. Z této těžce dobyté znalosti a zkušenosti také vyplývaly její názory na řešení problematiky vzestupu Romů.
Rád tu vzpomenu ještě na jednu, nikoliv epizodickou záležitost. Týká se jejího neochvějného názoru na podporu identity Romů, jako jedné z nejefektivnějších a jediné možné cesty vzestupu Romů jako národa. V těchto debatách jsem měl od Mileny tak říkajíc mandát. Týká se to rozdílných pohledů mezi zastánci teorie o „kultuře chudoby“, jejímiž nositeli mají být Romové v osadách, kterou prosazují někteří z kulturních antropologů a těmi, kteří prosazují identitu Romů jako nepomíjitelný zdroj cesty vzestupu Romů, který musí probíhat ruku v ruce se všemi programy sociálními, vzdělanostními a kulturními.
Milenu tyto debaty velmi rozčilovaly a vyváděly ji z konceptu. Říkala mi: „Karle, ty jsi ze své podstaty bojovník, já nikoliv, tobě nevadí argumentovat proti nesmyslům těch mladíků, kteří Romy neznají, jen si to myslí.“ Tak jsem tu roli vzal, když jsem cítil v zádech podporu profesionála a člověka nade vše znalého Romů a romského prostředí. Milena sama žila s Romy v romské osadě delší dobu a nikdo ji nemůže podezírat, že by Romy znala jen z povzdálí. Ostatně její naprosto skvělá kniha Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit vypráví o obrovské a nesmazatelné úloze jazyka v kultuře národa. Kdo ten jazyk nezná důvěrně, nemůže činit jednoznačné závěry. Jazyk vypovídá o kultuře, mentalitě a způsobech chování národa více než cokoliv jiného.
Romské osady, přes obrovskou bídu a zaostalost, která v nich panuje, jsou stále studnicí pro studium bohatosti jazyka, kultury a dovednosti těchto lidí, posledních potomků pravověrných Romů, promiňte to zjednodušení. Chudoba je těchto vlastností nezbavila. Je tu jen jakoby mimoděk a z viny okolní společnosti.
V Mileně Hübschmannové ztrácí celá společnost, ale zejména Romové, velkou postavu a autoritu. Abychom alespoň částečně eliminovali tuto ztrátu, měli bychom se hlouběji zabývat tím, co bychom mohli nazvat jejím odkazem, byť ho ona sama neměla již čas napsat. Ten odkaz tu je a je známo, co a jak si představovala. Nechci, aby to znělo jako fráze, která se při takových příležitostech říká. Současná situace není zdaleka jednoznačná ve vývoji programů emancipace Romů a jednoduchá řešení, která se nabízejí, mohou vést do prázdna. Milena ukazuje cestu!

Karel Holomek