Milá Mileno,
na sobotní ráno 10. září letošního roku dlouho nezapomenu. Přišla mi SMS, že už nejsi mezi námi, že jsi zahynula kdesi daleko, až v Africe, při autohavárii. Nechtěla jsem tomu věřit a hned jsem volala dalším lidem, zda je to pravda. Bohužel, zpráva byla pravdivá. Nemůžu se s tím stále smířit. Určitě nebudu jediná, kdo po Tobě bude truchlit. Každý z nás si ponese v srdci vzpomínku na Tvůj úsměv, optimismus, dobré slovo, kterým jsi nikdy nešetřila.

A tak jsem se rozhodla napsat Ti dopis, poslední, který ode mne dostaneš. Chci se podělit se čtenáři Romano hangos o smutek a bolest v srdci nad ztrátou kamarádky, rádkyně (dalo by se říct i druhé maminky), kterou jsi mi byla. Před několika měsíci jsi prodělala složitou operaci. Ani nevíš, jak jsem se radovala, že se uzdravuješ a začínáš být plná elánu jako před nemocí! Tehdy jsem si říkala, že Tebe nic neskolí. A těch plánů, co jsi měla v hlavě! Chtěla jsi po mně, abych napsala do Romano džaniben článek o návštěvě Saintes-Maries-de-la-Mer, ale neřeklas mi, že to spěchá. A já to pořád odkládala. Pak už bylo pozdě. Časopis šel do tisku. Nevadí, řekla jsi mi, dáme to do dalšího čísla. Beze slova výčitky. Jak jsem se před Tebou styděla za nedodržené slovo! Taková jsi byla vždycky. Plná pochopení pro lidskou slabost. Nikdy jsem od Tebe neslyšela, že by sis na někoho posteskla, i když jsem věděla, že důvod jsi k tomu měla. Byla jsi pro mne vždy vzorem ať už v oblasti mezilidských vztahů, nebo v zanícení, se kterým jsi pracovala pro Romy.
Vzpomínáš na naše první setkání? Bylo to o prázdninách v roce 1979, kdy jsem Tě vyhledala jako romistku, odbornici, která by mi mohla poradit při výchově romských dětí, které jsem si jako maminka-pěstounka vzala do SOS vesničky do pěstounské péče. Tehdy jsem si se spoustou věcí nevěděla rady. Od začátku jsem se je snažila vychovávat tak, abych v nich nezabila jejich romipen, romství. Velice ochotně jsi mě začala zásobovat literaturou o Romech. Dostala jsem od Tebe spoustu knih, samizdatových vydání romských přísloví, zpěvníčků, nahrávek romských písniček. Byla jsi mou učitelkou v poznávání romské problematiky. Později, když jsem psala diplomovou práci na téma Identita romských dětí vychovávaných v náhradní rodinné péči, seznámila jsi mě s lidmi, kteří mi mohli pomoci. Díky panu Víškovi z federálního MPSV, se kterým jsi mě seznámila, se mi již v roce 1986 dostaly do rukou materiály Důvodové zprávy pro jednání vlády o uznání Romů jako etnické skupiny u nás. Právě tyto materiály mi moc pomohly u obhajoby mé diplomové práce.
Jezdila jsi za mnou do SOS vesničky ve Chvalčově a vždycky jsi s sebou přivezla nějakou zajímavou návštěvu. Děti Tě milovaly, protože jsi jim pokaždé přivezla nějaké mlsky a především pěkné nahrávky písniček či romských pohádek.
V roce 1991 jsi mi byla velkou oporou, když byl čtyři měsíce nezvěstný můj první manžel. Snažila ses využít všech známostí k tomu, aby se našel. Stala ses mou vrbou, když se našlo jeho tělo a já zůstala sama s osmi dětmi a neměla jsem blízkého člověka, který by mě podpořil, protože všichni moji blízcí mě nabádali, abych děti vrátila zpátky do dětského domova. A pomohla jsi mně i v mnoha dalších životních situacích. To víš Ty sama nejlíp.
Mrzí mě, že jsem Ti nedokázala říct dřív, když ještě byl čas, co pro mne znamenáš. Bolí mě ta ztráta, bolí mě, že se už nikdy nepodívám do Tvých rozzářených sluníčkových očí a nebudu se v nich zrcadlit. Vždy jsi dosáhla toho, abych se viděla lepší, než ve skutečnosti opravdu jsem, Tvůj pohled mi vždycky říkal, když jsem byla na dně: neboj, jsi dobrá, to zvládneš, a Tvá laskavá slova to vždy potvrdila.
Sbohem, Mileno, moc mi budeš chybět. Ve zbývajícím čase, který je mi na této zemi ještě vyměřen, budu na Tebe stále s láskou vzpomínat.

Tvá Daniela Cincibusová