Když jsem se dozvěděl neuvěřitelnou zprávu o tom, že Milena již není mezi živými, byl jsem ohromen. Tragédie, která se stala v daleké zemi, způsobila všem Romům obrovskou ztrátu. Ztratili jsme naši sestru Milenu, která si získala srdce romského národa tím, že jej skutečně milovala a celý život pro něj obětavě pracovala.

Od svého mládí se věnovala Romům a jejich životu tak opravdově, až se stala jednou z nás. Pokaždé, když jsem se s Milenou setkal, měl jsem pocit, že jsem s někým z rodiny. Mluvili jsme spolu romanes, a já si z každého setkání odnášel novou energii, kterou jsem načerpal od Mileny. Ona ji prostě takto lidem rozdávala. Ona, tak křehká bytost, měla v sobě tolik síly a energie, že z ní vyzařovala do okolí mezi ty, kteří jí potřebovali. Ti, kteří měli tu čest a přivítali Milenu ve svém domě, mi dají za pravdu, že když vstoupila, okamžitě se v domě změnila atmosféra a změnili se i ti, kteří tam právě byli. Každý měl příjemný pocit a dobrou náladu. V přítomnosti Mileny prostě každý ožil. Měla velký dar od Boha, kterým dokázala člověka posílit, nadchnout i potěšit. Dokázala zaujmout a inspirovat. Všímala si zdánlivých maličkostí, o nichž dokázala dlouze diskutovat a nakonec člověk poznal, že se jednalo o velice důležitou věc. Z takového poznání měla Milena velikou radost.
Ale měl jsem možnost vidět Milenu unavenou, zklamanou a bezradnou. Bylo to tehdy, když se Romové mezi sebou hádali a chovali se nerozumně při řešení důležitých záležitostí. Pro ni bylo nesmírně těžké někomu něco vyčítat, napomenout jej nebo udělat něco podobného. Dokázala obhajovat názor, myšlenku, diskutovat o podstatě problému, ale jen kultivovaným a tolerantním způsobem. Nechci se rozepisovat o tom, co všechno Milena udělala a za co jí patří naše vděčnost. Chci jen vzpomenout na člověka, jehož život byl naplněn ušlechtilostí a altruismem, což je v současné době vskutku něčím ojedinělým. Chci zdůraznit příkladnost jejího vztahu vůči Romům, který dokazuje, že je možné žít v porozumění a harmonii bez ohledu na to, jakého jsme původu. Je to odkaz, nad nímž je třeba se zamyslet. V neposlední řadě chci poukázat na to, že Milena zasvětila svoji celoživotní práci romskému jazyku, kultuře, tradicím a všemu, co tvoří romipen. Snažme se jako Ona o zachování našeho mateřského jazyka, naší kultury, našeho romipen. Z toho by měla naše sestra Milena, která nás tragicky opustila, největší radost. Ač Devleha Milen.

Dezider Giňa