Se zajímavým nápadem přišlo Centrum politických analýz, jehož členem je i Čeněk Růžička, romské veřejnosti známý jako člen Výboru pro odškodnění holocaustu. Centrum zorganizovalo putovní seminář o Romech v Evropské unii, s nímž postupně navštíví všechna krajská města České republiky. Poprvé byl seminář uspořádán 11. října v Liberci a následující den v Hradci Králové.

Romové Romům

Proč název Romové Romům? Hlavní myšlenkou tohoto semináře je totiž snaha představit Romům v Čechách i na Moravě Romy ze zemí Evropské unie. V Hradci Králové se semináře zúčastnil Peter Mercer, ředitel východoanglické rady Romů z Velké Británie a Roman Kwiatkowski z Asociace Romů v Polsku. Semináře a následující besedy se zúčastnil i Brady Clough z Centra politických analýz. Celý program uváděl Ladislav Goral z Úřadu vlády ČR. Pro odlehčení a zlepšení nálady vystoupila také náchodská kapela Gargamel s vedoucím Pavlem Vargou a broumovský romský soubor dětí a mládeže Začít spolu, který vede romská učitelka z Broumova Lenka Kurová, nově jmenovaná členka Rady vlády pro záležitosti romské komunity.

V Británii jezdí Romové v karavanech

Program zahájil krátkou zdravicí náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje Miloslav Plass. Po něm se ujal slova Peter Mercer. Zdůraznil, že rozdíly v životě Romů ve Velké Británii a v České republice nejsou velké. Tamní Romové se potýkají s podobnými problémy, například těžko shánějí práci. „Viditelnější rozdíl je v tom,“ řekl Mercer, „že u nás Romové cestují v karavanech. I já tak občas jezdím. Možná vás zmýlí, že mám bílou pleť a modré oči, ale jsem Rom. Nikdy jsem nežil v kamenném domě. S cestováním souvisí i způsob práce. Romové většinou vykonávají sezonní práce, například sbírají ovoce nebo různé suroviny. Naše děti chodí do školky, pak školy. U nás už neexistují zvláštní školy jako u vás. Všechny děti mají mít právo na vzdělání. Ty naše chodí s bílými žáky a dětmi ostatních národnostních menšin, kterých je ve Velké Británii mnoho. Vzdělávají se podle učebního programu Travels. V Británii je mnoho Romů z vaší republiky a ze Slovenska. Musí dodržovat pravidla jako ostatní, ale problém je v tom, že těžko shánějí práci, jsou diskriminováni, a tak se na nás obracejí s žádostí o pomoc. Snažíme se jim vyhovět. Občas máme problémy s médii, která poukazují na to, že Romové žijí pouze ze sociálních dávek a že na ně musí bílí pracovat. Je to začarovaný kruh, stejně jako u vás. Nemají šanci sehnat práci, i když by určitě rádi pracovali.“
Dále Peter Mercer uvedl, že je aktivní v mnoha zemích Evropské unie. Často jezdí do Polska, Maďarska, na Slovensko i sem k nám. Podílel se tady na vypracování studie o bydlení Romů v Pardubicích, organizuje mnoho projektů. Někdy s dobrými, někdy se špatnými výsledky, jak sám říká. „Veškeré projekty pro Romy by se měly dělat s jejich účastí a oni sami by se na nich měli podílet.“ Při této práci se snaží především vytvářet partnerství se samosprávami.“
Po tomto úvodu vyzval Peter Mercer přítomné, aby se ptali, co je zajímá. Například pan Samko z Náchoda chtěl vědět, jaká je spolupráce mezi justicí a samosprávou, protože v České republice je špatná. Dostalo se mu odpovědi, že v Evropě není spolupráce žádná. Romové se snaží problémy řešit sami mezi sebou. Mercer nezná například žádného Roma, který by pracoval u policie. Romové ve Velké Británii žijí v uzavřených komunitách, romský policista by měl velmi těžké postavení uvnitř své komunity. Další z účastníků se setkal ve Velké Británii s tím, že čeští Romové si neumí vyplnit formuláře a nikdo jim nepomůže. Peter Mercer odpověděl, že tam existují organizace, např. romské rady, které poskytují pomoc při vyplňování dotazníků a formulářů. Problém je v tom, že jejich síť není tak hustá, aby pokryla potřeby Romů v menších městech, takže někteří musí ujet až 150 km, potřebují-li pomoc.

Jsme proti všem a proti všemu

Velice emotivně zapůsobilo vystoupení pana Kováče, kterému jeden státní úředník řekl, že by měl odsud odejít. „Kam mám jít?“ velice emotivně se ptal přítomných. Čeněk Růžička zasáhl: „Proč tu nejsou Romové, které jsem osobně pozval? Rozdal jsem přes 800 pozvánek a kdyby tu nebyli Romové z Náchoda a z Broumova, byl by sál poloprázdný!“ rozčiloval se. Do toho zasáhl Ladislav Goral a zklidnil vzniklé napětí: „Romové si za spoustu problémů mohou sami. Proč nechodíte k volbám? Proč nás nepodpoříte? Jak mám například já vědět, s jakými problémy se potýkáte, když mi o nich neřeknete? Proč mi alespoň nenapíšete? Navíc my na Úřadu vlády nemáme žádné pravomoce, můžeme ale na určitý problém upozornit a tím dát podnět k jeho řešení. Všichni nadáváme na gádže, jak jsou na nás zlí, ale podívejme se do vlastních řad. Naše vina je, že nejsme jednotní. Jsme proti všem a proti všemu. Domluvme se, že budeme chodit k volbám a stát nám musí vyjít vstříc!“
Z publika se ozvala i výtka na to, že Romy nepouštěli do Anglie. Na to odpověděl Peter Mercer, že věci, na které si zde Romové stěžují, nejsou problémem pouze v České republice, týká se to Romů na celém světě. „Nemůžeme vám radit, co a jak máte dělat. Vy sami se musíte snažit! Nemáme vlastní stát. Důležité ale je, abychom si navzájem pomáhali. My se o to v Anglii snažíme. Pomáháme Romům z Čech i ze Slovenska, pokud se na nás obrátí.“

Vrcholem vzdělání nemůže být jen kuchař či krejčová

Úplně jiná situace je v Polsku, mluvil o ní Roman Kwiatkowski z Asociace Romů: „Dá se říct, že je nejlepší v celé Evropě, což ovšem neznamená, že problémy nemáme. Nejsou sice tak velké, jako u vás, ale jsou. Výhodou pro nás je, že v zemi žije poměrně málo Romů. Asi tak 20 000. Žijí tady polští Romové, již od 14. století, dále karpatští, slovenští a olašští. Největší problém je z hlediska organizačního. Každá subetnická skupina se potýká s jinými problémy. Jedno ale máme společné: to, jak vnímáme své romipen. Co pro nás znamená romipen? Máme touhu předat našim dětem toru – kodex, soubor pravidel a povinností, jak se má například chovat muž ke své ženě, matka k dceři, rodiče k dětem. Máme velikou úctu ke starším osobám. Kdysi platil tento kodex i u vás, ale totalitní systémy zdemoralizovaly romskou kulturu. V Polsku se to však nestalo, protože žádný polský Rom nemohl vstoupit do komunistické strany, vedlo by to k asimilaci a vzalo by nám to nejhodnotnější – naši kulturu. Vím, že v ČR je tento problém daleko větší. Česká vláda se snažila desetiletí Romy asimilovat. Není možné, aby se vše vrátilo do původního stavu. Jsem představitel generace Romů, kteří ještě kočovali. Vláda nás chtěla přinutit, abychom se usadili. Trvalo to 20 let. Na sklonku padesátých let byl vydán zákaz kočování a krisů. Problém se vzděláváním máme ale společný. Také u nás se snažili dávat romské děti do zvláštních škol. Všechny měly společnou diagnózu: lehká mozková dysfunkce. A děje se to dodnes. Vrcholem vzdělání přece nemůže být pouze kuchař, číšník či krejčová! Ze zvláštní školy není možné dostat se na vyšší typ školy. Přitom naše děti jsou stejně inteligentní, jako děti bílých rodičů. Je důležité, aby si to romští rodiče uvědomili a nedávali je lehkomyslně do zvláštních škol.“

Romská učitelka versus romští rodiče

Diskuse po tomto vystoupení už nebyla zdaleka tak bouřlivá jako předcházející. Na její závěr dostala slovo Lenka Kurová z Broumova, která už osm let učí romské děti a snaží se jim pomáhat. Upozornila na letošní novelu ministerstva školství, podle níž každý žák, který absolvuje přípravný ročník, musí být vyšetřen psychologem. Jenom rodiče pak mají právo dát své dítě do zvláštní školy. „Nedávejte je do zvláštních škol. Dnes již žáci nesmí propadnout více než dvakrát. I když mají pětky, musí ho pustit do dalšího ročníku.“
Následovala zajímavá otázka z publika: jak ji přijali romští rodiče. Lenka Kurová vysvětlila, že neměla strach z romských rodičů, ale z českých. Stal se však opak toho: nevěřili jí Romové. Tvrdili, že ona jako Romka nemůže jejich děti nic naučit. „Nadáváme na společnost, na vládu, kdybychom si ale dokázali navzájem věřit, bylo by to lepší. Moc mě to bolelo,“ řekla závěrem.
Na závěr vystoupil Martin Večeřa z občanského sdružení Salinger z Hradce Králové, který hovořil o programu předškolní výchovy jako alternativy přípravné třídy, který je součástí projektu jejich komunitního centra.
Putovní seminář ukončila romská zábava se zpěvem a tancem. Podle Čeňka Růžičky se budou další semináře konat 8. listopadu v Plzni a následující den v Českých Budějovicích. V novém roce dorazí akce na Moravu a závěr by měl být v Praze. Nenechte si tuto akci ujít.

Text a foto:
Daniela Cincibusová