Byl jsem na pohřbu Viktora Sekyta i na zádušní mši Mileny Hübschmannové. V takových okamžicích se člověk zamýšlí nad tím, co tu po někom, kdo právě zemřel, zůstane. Tím všechno končí? Správná otázka, zejména pro toho, kdo už není nejmladší. A nevíme dne, ani hodiny!
To je také nejvhodnější čas zařadit zpátečku pro toho, kdo páchá nepravosti na běžícím pásu. Aspoň že to. Lepší, než zůstat lotrem dále!
V okamžiku pohřbu nás uspokojí množství smutečních hostů. Je-li jich dost, pak se říká: to byl velký člověk! Kolik lidí se s ním přišlo rozloučit! Ale co už za týden, měsíc, rok? Ano, čas je ten prubířský kámen, podle něhož vážíme přínosy na vahách spravedlivých.

O někom se řekne: o mrtvých jen dobře! Jako bychom k dotyčnému měli nějaké výhrady, ale teď už o tom nemluvme, nechme to být! Smutné konstatování!
Někdo je chytrý a docela programově si buduje pomníčky. Naši poslanci si takových pomníčků zamontují každoročně do státního rozpočtu spoustu. Většinou jsou to nýmandi a teď bude někde stát fotbalové hřiště se jménem onoho poslance. Stal se nesmrtelný, nebo téměř. Za čas už se nebude vědět, kdo se zasloužil, ale děti si užijí sportu a radosti. To je také dobře!
Jiní to dělají nevědomky a celý život, vůbec nad tím nepřemýšlejí. Podaří se jim posunout vývoj určité záležitosti jen o kousek, změní myšlení a ti, kteří nesouhlasí a jsou zlí, už si netroufají protestovat a prosazovat svá alotria, své překroucené názory na hodnoty. Vytváří se tak kulturní ovzduší slušné a kultivované společnosti. Toho dosáhnout je vždy úkol nejtěžší, nejsložitější a nejdelší.
Milena Hübschmannová a Viktor Sekyt pracovali právě v této oblasti. Nečinili si žádné velké ambice. Jen poctivě pracovali a to, co dělali, mysleli upřímně, smrtelně vážně. Dělali to celý svůj život. Krok za krokem, více než druzí padali a zase vstávali. Nepoddali se, nevzdali to. A že mohli, nikdo by jim to nevyčítal. Z těch malých kroků najednou shledáváme, že tu zůstalo dílo grandiózní, hodné ocenění a obdivu.
Oni prosadili to, o čem dnes mnozí pochybují, jsou malověrní a nevěří ve vlastní síly.
Emil Ščuka to při pohřbu Mileny řekl dobře: „Ukázala jsi nám cestu, mysleli jsme si, že stačí, když mluvíme romsky. Ty jsi ukázala, jak romštinu kultivovat a postavit na roveň jiných kulturních jazyků.“
Ale to není řeč jen o romštině, to je řeč o lidech a jejich postavení v životě a mezi sebou navzájem.
Takovou práci mohou dělat jen silné a připravené osobnosti. Oni takoví byli. Milena Hübschmannová a Viktor Sekyt nás všechny do takovéto polohy formují. Je jen na nás, zda se té příležitosti řádně a s rozmyslem chopíme. To je ten největší pomník, co tu Milena a Viktor vybudovali a co tu po nich zůstane ještě dlouho.

Karel Oswald